Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Soud s INS mafií ve FM

Details

Created: Friday, 20 February 2026 10:11

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 42

Prokázal očekávatelné : Primitivní právní úroveň, o té morální ani nemluvě. Ziskuchtivost a chamtivost. A nyní i dva nové prvky : Strach z trestu a zejména z náhrady obrovské škody. 

V úterý 17. února proběhlo u soudu ve FM závěrečné jednání před soudem 1. stupně ve věci žaloby na neplatnost dražby, neoznámené v INS rejstříku. 

INS mafii, zatlačené do kouta, nezbylo už nic jiného než otevřeně lhát a ztrácet uměle povznesenou tvář. 

Padlo tam i několik právních perliček, za které by se nemusel stydět ani komik v silvestrovském programu : INS správykně, JUDr. Dagmar Říhová, usoudila, že se jí řízení už netýká, protože ona (prý) byla pověření zbavena. Že usnesení ještě nenabylo právní moci, jí nevadí, že se žaloba týká skutečností, které nejen že se staly v době jejího působení na případu, ale které prokazatelně zavinila ona sama - je vedlejší. Prostě : Já jsem si už nakradla, pravda, ne tolik, kolik jsem původně zamýšlela, ale škodná rozhodně nejsem -  a tak zapomeňte, a dejte mi pokoj... No - jako každý zločinec po provedené loupeži. 

A perlila i soudkyně, tedy, asi omylem soudkyně - viz tvrzení, že žalobci bylo prý již mnohokráte vysvětleno, že žaloba je zjevně bezúspěšná (rozuměj : Dávno měl pochopit, že INS mafie má nejvyšší krytí, za to také řádně platí a odvádí desátky - a možná někdy i celé půlky) - a měl na svůj ukradený majetek dávno zapomenout. 

Závěrečné konstatování, že "INS SPRÁVKYNĚ DRAŽEBNÍ VYHLÁŠKU V INS REJSTŘÍKU ZVEŘEJŃOVAT NEMUSÍ", je bezesporu právní perlou, která vstoupí do dějin stupně pokleslosti českého práva, patrně jako její nejzazší bod. 

Protože vše podsattné z proběhnuvšího řízení je rozebráno v odvolání, připojuji je v plném znění. 

Myslím, že může být bohatým zdrojem pro všechny, kteří mají tu drzost vykládat tady o právním státě, nezávislé justici a kontrolních mechanismech soudů či MSp. Žádné nejsou - je jen zločinně spolčená mafie obřích rozměrů, beztrestně kradoucí majetky za zády majitelů nemovitostí, jistá si doposud svou beztrestností a totálním mocenským krytím. Je na nás, abychom to společně změnili. Příště mohou ukrást dům, zahradu, pole, pozemek, právě Vám - a když se Vám to nebude líbit, tak Vás zahrnou plácaninami o právním státě a nezávislé justici, případně Vás budou přesvědčovat, že se "můžete odvolat" - k jejich kámošům. 

Právní marasmus tak obřích rozměrů tady prokazatelně nebyl ani za nacistické okupace, ani za stalinské totality. 

Počtěte si : 

___________________________

KS v Ostravě prostřednictvím

OS ve FM

                                                                                         K č.j. 12 C 13/2025 -

                                                                                         K č.j. KSPH 81 INS 16938/2023

          ODVOLÁNÍ  do ROZSUDKU ze dne 17. února 2026

Žalovaný : AWRA  Insolvence, v.o.s., IČO 193 91 421, Moulíkova 3, Praha 5 - Smíchov

Žalobce : Ing. Jiří Fiala, nar. 11.8. 1963, bytem 289 35 Košík č. 91

Vedlejší účastník řízení :    Mgr. Jaroslav Kocinec, soudní exekutor

EXE Frýdek – Místek, Farní 19, 738 01 FM

                             I.                   

Podávám tímto ODVOLÁNÍ do  VŠECH  výroků soudu, soudu odvolacímu navrhuji, aby je bezvýhradně zrušil, jako zmatečné, nepodložené a neodpovídající právu, ani platnému zákonu o insolvenci.

Začnu u rekapitulace průběhu, provedeného soudkyní zkraje jednání :

-        Námitka místní nepříslušnosti byla zamítnuta, odvolací soud to potvrdil. Připomenu, že žalovanou je zde AWRA se sídlem na Praze 5, exekutor Kocinec zde vystupuje jen jako vedlejší osoba. Insolvenční řízení probíhá u KS v Praze, ten má sídlo na Praze 5. Každý, kdo potvrdil zamítnutí námitky místní příslušnosti, je právní diletant a ignorant, místně příslušným je zde soud pro Prahu 5. Opačná vyjádření svědčí maximálně o právní úrovni KS v Ostravě, samozřejmě chápu, že u soudu, kde přední starostí je rozepínat podprsenky a stahovat kalhotky, může právu rozumět málokdo.

-        Námitka podjatosti byla zamítnuta, odvolací soud to potvrdil. Jediná věta soudkyně svědčí o pravém opaku, bylo jich samozřejmě daleko více, vyberu jen tu, kde soudkyně tvrdila, že se jednalo o šikanozní žalobu s cílem zabránit dražbě bytu. Jako ke všem svým tvrzením, nemá ani k tomuto jediný důkaz, tvrzení bez jakéhokoliv důkazu (a tedy domněnky) se vůbec stalo výsadou tohoto soudu a této soudkyně obzvláště, pravdou – a doloženou pravdou – je, že žaloba byla podána jednak pro závažné porušení povinností INS správkyně, jednak proto, že tím prokazatelně poškodila žalobce, protože byt – při řádném průběhu dražby – mohl být prodán mnohem výhodněji, a rozdíl mezi skutečně zaplacenou cenou a cenou dosažitelnou představuje efektivní škodu, kterou žalobce utrpěl, tato škoda je v řádu stovek tisíc korun, až půl milionu – a PROTO BYLA PODÁNA ŽALOBA. Žalobce tedy nejen že žádné dražbě nebránil, žalobce ji dokonce sám navrhnul a také ji hodlal – sám, nebo ve spolupráci s INS správkyní - provést, o čemž existují ve spise důkazy. INS správkyně tuto spolupráci cíleně a bezdůvodně zmařila, dražbu provedla za zády majitele, špatně a diletantsky, anebo podjatě  s cílem prodat předem určenému vydražiteli, nikoliv nejvýhodnější nabídce. To je hrubé porušení INS zákona, který jí ukládá zpeněžit majetek co nejvýhodněji.  Tato jediná věta spolehlivě prokazuje, že soudkyně svým účelovým bludům  - a předpojatému nepřátelskému přesvědčení -  podléhala od samého počátku, proto – a naprosto správně – byla vznesena námitka podjatosti, která nebyla nijak vyvrácena, naopak, průběhem řízení jenom potvrzena, protože soudkyně bez jakýchkoliv důkazů převzala účelová tvrzení protistrany, k těm přilnula a další dokazování, či vůbec nějaké dokazování ji nezajímalo. Ten, kdo námitku podjatosti účelově a slaboduše zamítnul, dopustil se jednání v rozporu s prokazatelnou skutečností, vykázal tak maximálně úroveň vlastního právního vědomí a na podjatosti soudkyně tím nic nezměnil, stejně jako na tom, že rozhodnutí podjatých soudců jsou zmatečná a neplatná od samého počátku. Opačná vyjádření svědčí maximálně o právní úrovni KS v Ostravě, samozřejmě chápu, že u soudu, kde přední starostí je rozepínat podprsenky a stahovat kalhotky (viz Budín a spol), může právu rozumět málokdo.

-        Námitka průtahů v řízení – byla zamítnuta s tím, že k průtahům nedošlo. Přitom : Soud není schopen sdělit, za jakou dobu je nařízeno jednání v jiných řízeních, ani jaká je průměrná doba od podání žaloby (návrhu) k nařízení jednání. K průtahům, a to zjevně účelovým, SAMOZŘEJMĚ DOŠLO, protože není normální, aby soud nařizoval jednání po 8-mi měsících a je směšné tvrdit opak (žádný jiný soud tak nečiní a není mi známo, že by zrovna soud ve FM byl extrémně přetížen) a navíc, pokud není schopen sledovat, jaká je průměrná doba od podání žaloby k nařízení jednání, nemůže ani vědět, co to průtahy vlastně jsou. Takové „vyřízení“ je tak maximálně objektivním důvodem k výměně vedení soudu pro zjevnou neschopnost.

Touto rekapitulací bylo zahájeno poslední jednání soudu, proto bylo nutno se k ní vyjádřit. A v tomto duchu pak probíhalo i nadále, včetně – a to zejména – vyhlášení rozsudku.

Už samotné vyhlášení mi přijde, jako odvolateli, poněkud zmatečné, protože nechápu, proč soud přerušoval jednání před jeho vyhlášením, když pouze vyhlásil, že žaloba se zamítá. Nepotřeboval tedy žádný čas např. ke kalkulaci nákladů nebo k formulaci složitějšího výroku rozsudku. Pokud i prostá věta, že žaloba se zamítá, je nad běžné schopnosti soudkyně, pak je to výhradně vizitkou úrovně soudu i jednání, které vedl.

Byla vznesena námitka (protistranou, odpapouškovaná, jako obvykle, následně i soudkyní), že žaloba je nepatřičná, že tímto typem žaloby se nelze zrušení dražby domáhat. K tomu je nutno uvést, že i pokud by to tak bylo, tak je to jedině argument proti soudu samému, protože to měl vědět už při jejím podání a žalobu odmítnout a vůbec ji neprojednávat. Nesl by pak odpovědnost za veškeré náklady řízení obou stran. Nic takového se ale nestalo, za patřičnou ji měla jak soudkyně vedoucí insolvenční řízení v Praze, která o ní rozhodovala jako první, tak i další soudy, které ve věci rozhodovaly o místní příslušnosti, podjatosti, atd. včetně soudu vrchního. Žádný z nich nenamítnul neprojednatelnost nebo nepatřičnost žaloby, ač tak učinit bezesporu měl, pokud by o tom byl přesvědčen, už z důvodů hospodárnosti. Přece si nebudou soudy posílat nesmyslnou žalobu od jednoho ke druhému, její nepatřičnost či neprojednatelnost konstatuje hned první, co ji na stůl dostane, v tomto případě INS soudkyně z KS v Praze Jana Chudíková. Z jejích reakcí bylo ale patrno, že nejen že ji za projednatelnou považuje, ale že dokonce má vážné obavy, že by mohla být po právu a tedy i uspět. Ze zdůvodnění zamítnutí návrhu na vypořádání a ukončení INS řízení to jednoznačně plyne.

Z reakcí soudkyně zde projednávané plyne, že nejen že není schopna vést a zohlednit provedené dokazování, ale že není schopna vést řízení jako takové, když není schopna rozeznat, co do řízení patří a co ne, není schopna nechat žalobce v klidu přednést ani závěrečný návrh a hlavně : Není schopna podložit jediné tvrzení, které – jako kolovrátek, zcela beze smyslu a logiky věci, mele pořád dokola, jakoby si v celém řízení měla vystačit s dvěma – třemi nabiflovanými (nebo odposlechnutými) frázemi, o kterých nejspíš ani neví, co znamenají.

Sem bezesporu patří tvrzení, že žalobce byl mnohokrát poučen o neúspěšnosti své žaloby nebo že soudy daly INS správkyni ve všem zapravdu.

Tohle soudkyně prohlásí za situace, kdy sama na začátku jednání konstatovala, že nesdílí stanovisko INS správkyně, že ta byla pověření zbavena, a tudíž se již nemusí soudu účastnit, protože se jí netýká.

Soudkyně sama konstatuje, že to není pravda, protože usnesení o ukončení insolvence dosud nenabylo právní moci, a i kdyby nabylo, tak žaloba se týká věcí, kdy tato INS správkyně pověřena rozhodně byla a věci se jí přímo dotýkaly a dotýkají. Mimochodem, jediný smysluplný projev a jediná relevantní právní úvaha, kterou soudkyně za celou dobu řízení předvedla, byť i tak jednoduchou a samozřejmou, že by snad ani konstatování nebylo třeba. Na druhé straně, jestliže sama vidí, jakou právní úroveň má asi INS správkyně – JUDr. Dagmar Říhová – když toto stanovisko může zaslat soudu, tak je skoro útokem na vážnost justice, jestliže tatáž soudkyně prohlásí, že této INS  správkyni „daly soudy ve všem zapravdu“.

Nedaly, a pokud by i byly daly, nedala jí zapravdu především ona sama, a pokud neví, co řekla před patnácti minutami, tak je to zase jenom  vizitkou její vlastní způsobilosti soudit a vést soudní jednání, popř. vizitkou právní úrovně takových soudů, popř. nepřímým důkazem o zločinném spolčení s INS správkyní takovéhoto druhu a typu.

Tvrzení že „žalobce byl mnohokrát poučen o neúspěšnosti žaloby“ za situace, kdy sama není schopna doložit byť i jediné takové poučení před podáním žaloby, navozuje dojem, že sama neví, co říká a má-li cokoliv ze svých tvrzení doložit, je rychle v koncích, protože takové doložení prostě neexistuje. Taková osoba zesměšňuje soud jako instituci, připomínajíc loutku na vodítku, která není schopna zdůvodnit jediné slovo, jediný výrok, který do ní na nainstalovaném programu někdo vložil.

Samotné prohlášení soudkyně, že „Insolvenční správkyně dražbu nemovitosti v insolvenčním rejstříku zveřejňovat nemusí“ je útokem na Insolvenční zákon, jeho podstatu a konečně i na právo jako takové – a jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo si dovolí oficiálně zastávat toto stanovisko, by měl okamžitě odevzdat právnický diplom, protože z práva nic nepochopil a jakékoliv pokusy o vzdělání zjevně nevzdělatelné osoby je nutno hodnotit jako zbytečné házení hrachu na zeď a vyhazování státních prostředků. Rovněž následně být ukončen kdekoliv ve státní službě, natož při výkladu práva.

Soudkyně má takovou právní úroveň a takové vzdělání, že se sama ptá žalobce, jaký je rozdíl mezi dispozičním a vlastnickým právem. Znamená to, že vůbec netuší, co to je soukromé vlastnictví a jaké z něj plynou práva vlastníka a povinnosti kohokoliv, kdo byl jakýmkoliv dispozičním právem pověřen.

Už jenom z tohoto konstatování lze snadno dovodit, že soudkyně nemá základní vzdělání pro práci, kterou má vykonávat a není schopna ho ani získat, protože nechápe, co to je soukromé vlastnictví, což jinak chápe každý školák, který leze přes plot na cizí hrušky (a ví, že může za to dostat výprask).

Mimochodem, na respektu k soukromému vlastnictví je postaveno v ekonomice tržní hospodářství a v politice demokracie. Neschopnost pochopit co to je soukromé vlastnictví a jaká práva z něj plynou v praxi znamená nepoužitelnost kdekoliv v současném státním aparátu a omezení dané osoby výhradně na manuální práce jednoduššího charakteru, nevyžadující jakoukoliv intelektuální činnost.

Sem nutno přiřadit i prohlášení soudkyně o tom, že dodané judikáty NS ji nepřesvědčily. Bude tedy na NS, aby ji přesvědčil osobně a konkrétně – a pochopitelně, od soudkyně, která není schopna vést jednání ani před soudem 1.stupně či si zdůvodnit a doložit jediný svůj výrok – vyjma výroku o nepominutelné odpovědnosti INS správkyně – nechápe, co to je soukromé vlastnictví a jaký je rozdíl mezi dispozičním a vlastnickým právem a ještě se k tomu veřejně hlásí, nelze čekat, že by pochopila JAKÝKOLIV  judikát  JAKÉHOKOLIV  nadřízeného soudu. V tomto ohledu je její prohlášení stran „nepřesvědčivosti“ nutno vidět jako irelevantní argument a maximálně vizitku chápavosti soudkyně.

Ostatně, kdo nepochopil ani smysl INS zákona, těžko od něj čekat, že pochopí jakýkoliv judikát.

Pokud by bylo pravdou tvrzení soudkyně (a INS správkyně), že INS správce NEMUSÍ ZVEŘEJŇOVAT DRAŽEBNÍ VYHLÁŠKU V INS REJSTŘÍKU, tak je potom otázkou, proč se vůbec nějaký rejstřík vede a jestli to tedy není zbytečná šikana soudního personálu, který tam má tyto listiny vkládat a zveřejňovat – pokud jsou stejně k ničemu a je to jedno a zveřejňovat se nemusí. A stejně tak je otázkou, proč by se pak vůbec měly doručovat dlužníkovi, když ten není účastníkem řízení a s jeho majetkem si může dělat kdo chce co chce, zcela bez oznámení komukoliv, především majiteli majetku. A zda tedy např. náklady na doručování těchto usnesení nejsou zaviněnou škodou státu.

Pokud protistrana namítala, že žalobce nebyl účastníkem dražby, pak jí ale byla bezesporu INS správkyně, to snad ani protistrana nerozporuje.  A žalobce, pokud je mu známo, žaloval – a naprosto správně – INS správkyni. Exekutora jen jako vedlejšího účastníka řízení, majícího na řízení a jeho výsledku zájem, což nelze popřít. Krom toho, exekutor má znát exekuční řád (co jiného už) a tam všude má STRIKTNÍ USTANOVENÍ O VYROZUMĚNÍ MAJITELE NEMOVITOSTI (ne účastníka řízení) pod sankcí neplatnosti dražby. A i když by se exekuční řád na tento typ dražby nevztahoval, tak má jistě nějaký smysl a nějaký právní záměr, a ten tvoří právní rámec, ve kterém se exekutor POVINNĚ  pohybuje – pod sankcí zbavení pověření a ukončení působení.

Pokud žalobce ve svém závěrečném návrhu zmiňoval zločinnou činnost INS správkyně JUDr. Dagmar Říhové (viz třeba prokazatelná snaha o prodej jeho domu, ač k tomu nebyl žádný důvod a všechny pohledávky byly ze 100% uspokojeny již prodejem dosavadním a splátkami dlužníka – viz vzniklý přeplatek – hyperocha – ve výši přes milion korun) – a byl neustále přerušován s tím, že to s tím nesouvisí – pak je to zase jen důkaz o neschopnosti soudkyně vést jednání před soudem, ba i jenom porozumět podstatě věci – protože samozřejmě že zločinná činnost INS správkyně do tohoto jednání PATŘÍ, i když tento soud není povolán k tomu, aby ji trestal, ale je povolán k tomu, aby např. rozhodoval o nákladech řízení. A jestliže dobře ví, že ze strany INS správkyně docházelo k promyšlené a organizované trestné činnosti s mimořádným rozsahem škod, pak to samozřejmě  MÁ ZÁSADNÍ VLIV  na přiznání nákladů řízení. Přece nebudu přiznávat náklady řízení prokazatelnému zločinci, když už jsem proti němu, v rozporu s právem, zamítnul žalobu.

Mimochodem další, a podstatný bod, u kterého je potřebí se pozastavit :

Soudkyně si zjevně plete právo a zákonnost. Což rozhodně není totéž.

Pro její omezenost chápu, že je nutno minimálně uvést příklad – viz norimberské zákony ohledně pronásledování Źidů v Třetí říši – jejich pronásledování bylo tehdy ZÁKONNÉ,  přesto by sotva kdo prohlásil – a to i tehdy – že bylo  PO PRÁVU. Prostě – nebylo, neboť právo je něco jiného než zákon, stojí nad zákonem, a kdo to necítí nebo nechce tomu rozumět, nemá v soudnictví co pohledávat.

Soudce je od toho, aby vykládal zákon a současně sledoval, zda je v souladu s právem. Alespoň v právních státech tomu tak je.

Soudkyně ostatně na to narazila sama, když v rozsudku prohlásila, že povinnost zveřejňovat DRAŽEBNÍ VYHLÁŠKU  v zákoně není uvedena. A že připouští, že by tam uvedena být měla.

Tedy i ona sama kupodivu cítí, že zákon a právo není totéž – a jestliže by tam – i podle ní – uvedena být měla – tak jaképak „zjevně neúspěšné uplatňování práva“ ?

Naopak, ona by to měla být, kdo upozorní Parlament, nebo alespoň MSp, jeho legislativní odbor, na zjevnou díru v zákoně, pokud na ni narazí.

Zde ale má odvolatel za to, že se o díru v zákoně ani nejedná, protože zákon jasně stanoví, že  VŠECHNY  listiny se zveřejňují v INS rejstříku, a teprve tím nabývají vykonatelnosti a právní moci. Jak by mohla proběhnout platná dražba na základě listiny, která nenabyla ani vykonatelnosti, ani právní moci, protože nebyla zveřejněna v INS rejstříku ??

Listina, vydaná osobou, která NENÍ  účastníkem INS řízení a kterou nikdo nezbavil povinnosti komunikovat s majitelem nemovitosti, přičemž Exekuční řád mu to přímo a výslovně ukládá, a to pod sankcí neplatnosti dražby (a náhrady způsobených škod).

Soudce je od toho soudcem, aby dokázal pochopit zákon, jeho smysl a dokázal jej správně interpretovat. Už proto, že zákonodárce mnohokrát prohlásil, že žádný zákon nemůže postihnout všechny situace, které v praxi mohou nastat. Zákonodárce právem předpokládal, že na soudech nesedí naprostí idioti, kteří zvládnou jen otrockou aplikaci toho, co je kde doslovně napsáno a nejsou s to zákon ani pochopit, ani vyložit, natož pak extrapolovat na situace nepředvídatelné, anebo – z pohledu zákonodárce – tak samozřejmé, že o nich není pochyb, jako je tato -  a nepředpokládal ani, že insolvenčním řízením jsou pověřováni úplní právní diletanti nebo organizovaní zločinci.

Proto, patrně, nepovažoval za nutné výslovně jmenovat každou listinu, jíž je třeba do INS rejstříku vepsat, když jasně napsal, že se to týká VŠECH  listin, které soud zveřejňuje v INS rejstříku, a nejsou-li tam, z pohledu řízení neexistují.

Pokud si INS správkyně (o soudkyni ani nemluvě) plete konkurzní řízení s oddlužením, je to jejich problém a problém těch, kdo je do těchto funkcí bez jakýchkoliv předpokladů najmenoval. Na ubohou právní úroveň INS správkyně, stejně jako na její zločinnou činnost při výkonu pověření ostatně opakovaně upozorňoval žalobce jak vedení soudu (KS v Praze), tak i příslušný odbor dohledu MSp, kde sedí nejméně 20 lidí, kteří berou peníze neznámo za co, protože žádný dohled ve skutečnosti nevykonávají.  Připomínám jen, že zatímco při konkurzu je konkurznímu správci svěřen veškerý majetek dlužníka a ten jej má zpeněžit a uspokojit z něj pohledávky, v oddlužení má INS správce pouze dispoziční právo, nikdo ho povinnosti komunikovat s majitelem nemovitosti nezbavil (stejně jako exekutora nikdo nezbavil povinnosti respektovat Exekuční řád) a tato povinnost, i kdyby nebyla výslovně jinde ustanovena, jasně plyne ze samotné definice vlastnického práva (nikdo nemůže disponovat cizím majetkem bez souhlasu, a zde alespoň bez vědomí, majitele).

Pokud jde o soudkyní deklarované náklady řízení, o kterých zjevně netuší, jaký vliv na ně má to, že žaloba byla po právu (jak sama prohlásila – že to v zákoně sice není stanoveno, ale mělo by), případně to, že se žalovaná prokazatelně dopouštěla závažné trestné činnosti proti žalobci (viz snaha ukrást mu jeho dům, a to zcela bezdůvodně, resp. bez souvislosti s INS řízením, protože pohledávky již byly z předchozího vývoje  uspokojeny) – a že v takovém případě je zcela na místě nikomu náhradu nákladů nepřiznávat, když už je žaloba zamítnuta, pak tu má žalobce ještě jeden, a velmi čerstvý, judikát – samotného KS v Praze, který sice není soudem přímo nadřízeným, ale je soudem vyššího stupně a jeho rozhodnutí soudy nižší musí zohledňovat.

V řízení č.j. 56 A 16/2023, kde byl konečný rozsudek vydán po zásahu nadřízeného NSS (a tedy i po mimořádném opravném prostředku) a kde zcela úspěšné straně byly přiznány náklady řízení – určené soudem, bez dotazu na stranu, kolik skutečně byly – ve výši prokazatelně zaplacených soudních poplatků.

Tento judikát MÁ PLATNOST  i pro rozhodování tohoto soudu, a když už přiznal náklady řízení protistraně, zcela v rozporu s vlastním konstatováním, že žaloba je po právu (viz sdělení, že by to v zákoně být mělo – tedy uzákoněná povinnost zveřejŃOvat dražební vyhlášku v INS rejstříku), pak je nutno je také vyčíslit – a protože žádná ze žalovaných stran žádný soudní poplatek prokazatelně neplatila, jsou tyto náklady EVIDENTNĚ NULA.

U exekutora navíc zcela bezpochyby, protože měl soud v místě působnosti, a všichni ostatní tam museli, přes celou republiku jezdit.

Krom toho, použije se rovněž ustanovení o tom, že do povinností a náplně práce státních úředníků patří poskytovat  ZDARMA  součinnost jiným státním orgánům v souvislosti s jejich úřední činností, což platí jak pro exekutora, tak pro INS správkyni, nemluvě o tom, že oba dva byli za svoje nezákonné jednání dosud pouze odměňováni, a to bohatými odměnami, takže mají svoje náklady stejně dávno pokryty.                       

A jestliže soudkyně celou dobu projednání věci nedělá nic jiného než se opírá o ničím nepodložené spekulace (záhadně totožné se spekulacemi a rádoby argumenty protistrany), není vůbec od věci zakončit její působnost na tomto případu také spekulací, na rozdíl od těch jejích podloženou celým dosavadním průběhem řízení, postoji soudkyně i protistrany, tedy hmatatelnými důkazy, byť nepřímými.

A tato spekulace stojí asi takto :

                                                                                   II.   

Soudkyně dostala – po rozhodnutí VS o místní příslušnosti (otrockém a diletantském, beze stopy právní úvahy) – na stůl tuto žalobu, se kterou nevěděla, co má dělat. Věděla ovšem napřed, že ji chce zamítnout (pokud to nedostala rovnou úkolem od předsedy soudu), protože žalovaným byl místní exekutor (Kocinec), který patrně poskytuje soudu a jeho osazenstvu bohaté provize ze svých četných zlodějen a je proto chráněnou osobou. Stejně tak INS správkyně (Dagmar Říhová), kterou chrání zase krajský soud a která by jinak přestala do Frýdku-Mistku přihrávat lukrativní dražby, takže by nakonec i exekutor musel živořit ze svých místních bezdomovců, o kterých dobře ví, že si na nich nic nevezme.

Stejně tak soudkyně (Boudová – Žišková) dobře věděla (natolik hloupá zase není), že žaloba je zcela po právu a že nezveřejnit dražbu v INS rejstříku je prasárna prvního stupně, která by jinde bohatě dostačovala k trestnímu stíhání ( a nepodmíněnému odsouzení na řadu let, o ztrátě majetku, cti a státního pověření ani nemluvě).

Celou dobu tedy nečinila nic jiného než se snažila sehnat alespoň nějaké argumenty, proč nevyhovět a žalobu zamítnout. Naprosto cíleně čekala s nařízením jednání na rozhodnutí Ústavního soudu v souběžné kauze, aby jí náhodou nedal přes prsty, a když to rozhodnutí vyšlo (I. ÚS 173/2025)  – lhostejno, že bez vyřízení podstaty věci a se zdůvodněním na úrovni stážisty, zcela se vyhýbající podstatě ústavní stížnosti – teprve jednání nařídila. Tam se snažila ještě žalobce přesvědčit, aby vzal žalobu zpět, že už stejně není o čem jednat.

Mimochodem, i u této ústavní stížnosti není od věci se zastavit, protože jestliže NIKDO  ze všech tří právníků na soudě vystoupivších + čtvrtá soudkyně, kteří se tohoto soudního jednání účastnili, nedokázal rozeznat, že zmíněná ÚS neřeší podstatu věci a na dálku se jí vyhýbá, svědčí to o kvalitě právního vzdělání jako takového a o výsledku takovéhoto „vzdělávacího“ procesu vymývací fakultou, kde jediné, co se naučili, je přihlouplé přikyvování k sebevětší hlouposti a vstřícná servilita bez schopnosti používat vlastní myšlení, na kterých jsou současná justice a advokacie bezvýhradně postaveny .

Když žalobce trval na svém, tedy na podané žalobě,  proběhlo jednání, ve své podstatě fraškou na skutečné dokazování a skutečný výklad zákona, kde na žalobce bylo útočeno, byl znevažován a zesměšňován, o to intenzivněji, oč pádnější a přesvědčivější byly jeho argumenty.

V pozadí předem daného rozhodnutí byly patrně nejen tučné provize od exekutorů a INS správců, ale hlavně strach z náhrady dnes již nemalé škody, kterážto povinnost by bezesporu vznikla, pokud by byla žaloba uznána za oprávněnou.

K tomu nutno dodat, že o vzniku těchto škod byl INS soud – a tím i INS správkyně – informováni okamžitě, tedy včas,  konečně, mohli neprodleně reagovat a škodám zabránit (když už do funkce INS správkyně pověřili zločinnou a nevzdělanou hloupou husu), případně jim rovnou předejít, přičemž  každý si nese – a nechť si nese – následky svého diletantského, natož pak protiprávního jednání sám a zodpovídá si za ně, přičemž žalobci rovněž nebyla prominuta ani koruna, byť často z ryze hypotetických dluhů (viz např. výživné, které nikdy neměl platit a které mu nebylo nikdy upraveno, ať vydělával kolik chtěl, nebo nevydělával vůbec nic a byl protiprávně vězněn), a to ani nemluvě o snaze INS správkyně žalobce okrást o dvojnásobek přiznané částky advokátu Janákovi, jejímu spolužákovi,  tedy zhruba o 100 tisíc korun, což lze doložit ze spisu.

Dnes se žalovaní děsí výše náhrady, kterou by jinak byli povinni uhradit – a soudkyně dostala za úkol tomu zabránit stůj co stůj.

Náhrada vzniklých škod je logickým a samozřejmým důsledkem svévole, zvůle a pocitů totální beztrestnosti a je ještě tím nejmenším, co může viníky a zúčastněné postihnout.

Jestliže se soudkyně chovala výše popsaným způsobem, při vědomí oprávněnosti žalovaných skutečností a nároků,  deklarovala tím jediné : Bez ohledu na právo, bez ohledu na slušnost (o které zde už nemůže být ani řeči) -  touhu stát se platnou členkou INS mafie, do budoucna se podílet na jejích krádežích a ziscích, a pro to také něco udělat. Tedy – se cíleně a dobrovolně zapojila do organizovaného zločinu justičních osob, pod vidinou tučných doživotních zisků a stejně tak i doživotní beztrestnosti, na kterou 100%tně spoléhá (protože zatím nic jiného ještě neviděla).

                               III.

Ústavní soud nedávno deklaroval, že nebude obecným soudům trpět sofistikované zdůvodňování  zjevné nespravedlnosti.

Tady navíc o nějakém sofistikovaném zdůvodnění nemůže být řeči, zdůvodnění, pokud vůbec nějaké (víceméně jen pořád dokola omílané naučené primitivní fráze, jak z nějakého bulváru, o údajném opakovaném poučování žalobce o marnosti a bezvýslednosti a prý účelovosti takových žalob – od osob, jež samy potřebují důkladně poučit o základech právní vědy a právních souvislostí), tak primitivní natolik, že by se nehodilo ani do občanské nauky na prvním stupni.

                                                                                       IV.  

Ze všech výše uvedených důvodů navrhuji, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a současně aby rozhodl, že žaloba je po právu (a to jak přirozeném, tak i v souladu se současně platným INS zákonem, který zavedl INS rejstřík právě kvůli přehlednosti a průkaznosti průběhu INS řízení, jež by se v opačném případě stalo zákulisní spekulací spolčených justičních zločinců za účelem jejich bezuzdného obohacování) a vydal ji svým vlastním rozsudkem, protože vracení věci k novému projednání nemá zjevně smysl, a to nejen vzhledem k právní úrovni tamního soudu, ale také proto, že doplnění dokazování není potřeba, věc je jasná, na podstatě problému se ostatně všechny strany, včetně soudu, shodly – a zbývá jen rozhodnout, zda nezveřejňovat zásadní dokumenty v INS rejstříku, ač to INS zákon přímo ukládá, je lege artis, tedy právně konformní, anebo ne. Je vizitkou justice nejen že tak banální věc musí řešit odvolací, a nejspíš i dovolací soud – ale už to, že k dané situaci vůbec mohlo dojít, protože jmenovat zjevnou podvodnici a zlodějku jako úřednici určenou soudem není v civilizovaných zemích možné a nikdo by si to na takovém postu nedovolil. Pokud snad – při ztrátě rozumu a soudnosti – ano, pak by to znamenalo okamžitý konec nejen v justici, ale i v advokacii, konec činnosti takové firmy (AWRA je sice rodinná, ale pořád jenom firma) a vysoce pravděpodobně i konec volného života takových osob na svobodě.

Současně žalobce namítá nezpůsobilost KS v Ostravě o odvolání objektivně a spravedlivě rozhodnout, protože úroveň tohoto soudu nejen že je patrná z jeho profláknutých kauz (viz Budín a ojíždění 90-ti pracovnic soudu), ale konečně i z dosavadního rozhodování a v neposlední řadě i z právní úrovně soudu ve FM, protože kdyby měl nad sebou kvalifikovaný odvolací soud, takové soudkyně jako je Boudová - Žišková by prostě nemohly soudit.

                                                                                             Ing. Jiří Fiala

                                                                                        Žalobce, majitel předmětné nemovitosti

____________________________

____________________________

Hlas lidu ... svědčí o maximální spokojenosti s nestrannou a nezávislou justicí... 

_________________________________

_________________________________