VideoarchivLetnice - sudetendeutsche Zeit
- Details
- Created: Saturday, 18 May 2013 00:00
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 722
Na svatodušní svátky, značící tradičně počátek léta, a tedy česky také často nazývané Letnice, se již tradičně a po mnoho let - obvykle v Mnichově - sjíždějí potomci našich bývalých spoluobčanů německé národnosti, kteří byli ze svých domovů po válce odsunuti (vyhnáni, vysídleni - jak je ctěná libost) do tehdy zcela zničeného Německa.
Byl to pro naprostou většinu z nich tehdy tvrdý, ale spravedlivý trest za kolaboraci s Hitlerem a za zradu, které se na své vlasti, jíž jim Československá republika bezesporu byla, dopustili.
Kdo tahle fakta popírá nebo nechce vidět, je programově slepý a kdo vydává stav před odsunem Němců za idylickou spolupráci dvou národností v jednom státě, je naivní jako malé dítě.
Nejprve krátký historický exkurz pro ty, kteří nemají základní historické povědomí a je proto snazší je ovlivnit nejrůznějšími výše naznačenými bludy, které se dnes snaží šířit jejich propaganda.
Dvojí země
České království patřilo v období Přemyslovců k jedněm z nejsilnějších států ve střední Evropě, který byl respektovanou mocenskou veličinou. Z toho také pramenila jeho relativní ekonomická prosperita - a tedy být poddaným českého krále se tehdy v mnoha ohledech vyplatilo. Rozhodně to bylo lepší než mocenská a ekonomická nejistota panující tou dobou v rozdrobeném Německu plném miniaturních knížectví a městských státečků.
Za této situace zvali čeští králové německé poddané do Čech ve snaze zkolonizovat neobydlenou krajinu, a ta byla samozřejmě především v neprostupném pohraničním hvozdu, lemujícím zemi ze tří stran. Němci na tyto nabídky rádi slyšeli a do Čech houfně přicházeli, k čemuž jim čeští králové vytvářeli výhodné podmínky - osvobození od daní, poplatků, přidělování rozsáhlých pozemků, apod.
Němci se svou novou vlastí ale nikdy nesplynuli - a ani se o to nesnažili. I když jazyk nebyl ve středověku rozhodně dominantním dělítkem (tím se stal až v průběhu 19. století), vždycky nejen že zůstávali sví, ale stalo se pro ně typické i něco, co obvykle slušní hosté a přistěhovalci nedělají - namísto aby se nažili přejímat zvyky a mravy země, do níž se přistěhovali, dělali to přesně naopak - snažili se své hostitelské zemi vnucovat své představy a zvyky tak, jakoby měli kolonizovat nejen pusté lesy v pohraničí, ale celou českou zemi a především český národ jako takový.
Na tomto jejich postoji se vůbec nic nezměnilo v průběhu celých zhruba 800 let, co spoluvytvářeli kolorit českých zemí.
První evidentní historicky doloženou roztržkou mezi německým a českým obyvatelsvem bylo - husitství.
Zatímco české obyvatelstvo zejména v Čechách propadlo Husově reformaci zcela nebo z 95%, Němci představovali sveřepou katolickou reakci, ztělesňovanou především patriciátem bohatých měst - a už zde je doloženo, že se k českému živlu chovali obzvláště krutě.
A jak známo - nenávist zase plodí jenom nenávist.
K silné germanizaci českých zemí pak došlo - už za jiných okolností nežli za Přemyslovců - zejména po bitvě na Bílé hoře a následně i po třicetileté válce, kde do do vylidněných českých měst se často stěhovali Němci - a původně česká města se tak národnostně zcela otočila - příkladem může být třeba Žatec (sousední Louny už se germanizovat nepodařilo) nebo Ústí nad Labem.
I když se rakouské mocnářství chovalo k Čechům převážně slušně a zcela jistě nebylo jeho cílem zničit českou národnost, přesto není pochyb o tom, která národnost byla v té době - tedy dlouhých 300 let - preferovanou. Úředním jazykem byla němčina - a kdo ji neovládal (nebo jí nechtěl mluvit), byl odsouzen do role celoživotního outsidera a prosťáčka bez šance na jakoukoliv kariéru, natož pak ve státních službách. A kdo by asi takovým outsiderem chtěl být, že?
Jak již zmíněno výše, národnostní nenávist pak nabyla svého vrchu - a zapustila hluboké kořeny - v průběhu právě onoho romantického 19. století, tedy samozřejmě i v souvislosti s českým národním obrozením, které mimochodem Němci, zejména čeští Němci, považovali za jakýsi druh vlastizrady (na rozdíl od tolerantní císařské Vídně, která - i když ne zrovna s nadšením - národním snahám Čechů většinou nebránila a rozumně jim nestála v cestě).
Tedy - povšimněme si: Karta se během pouhých 300 let otočila natolik, že normální už bylo mluvit v Čechách německy a kdo se snažil o opak, byl pro mnohé "slušné občany" vlastizrádce.
Dá se tedy říci, že kolonizační snahy Němců - ne už kolonizovat pusté lesy, ale celý český národ - i pod vlivem vnějších politických okolností (České království se dostalo do sféry a říše německy mluvících Habsburků) dosáhly značného úspěchu a poměry uvnitř království otočily o 180 °.
Pokud budete pátrat v historii, jak to bylo ne před druhou, ale třeba ještě před první válkou - snadno zjistíte (nejlépe z dobové literatury), že země byla fakticky rozdělena na české a německé oblasti. Obě národnosti žily sice v jednom státě, ale vedle sebe, rozhodně ne spolu.
Češi měli svoje spolky, strany, divadla, poslance, představitele - totéž Němci.
Vztahy mezi oběma národnostmi nebyly partnerské, ale nepřátelské, hrozící přerůst v otevřený konflikt při každé sebemenší příležitosti.
Toto napětí se sice vytrvale, leč marně snažil konejšit jak císař ve Vídni, tak i umírnění představitelé na obou stranách, obvykle bez výsledku.
O rozdělenosti tehdejší země (nelze říci společnosti, protože ty byly dvě - česká a německá) výmluvně svědčí například program sestavovaný pro císařskou návštěvu Prahy nebo českých zemí obecně - zajel-li císař do Prahy, musel hned vzápětí zajet i do Liberce, aby se tamní sudetští Němci necítili odstrčeni nebo dotčeni.
Jestliže takto vypadala situace před první válkou - rozdělená země s dominující národností, byť v početní menšině, německou - pak si asi dovedeme představit ten vztek Němců, když se po válce - po dlouhých 300 letech - karta obrátila a České království, mnohými již považované za "tradiční německou půdu", získalo zpět svou českou podobu.
Země byla opět dvojjazyčná, obývaná dvěma národnostmi, opět vzájemně oddělenými, žijícími sice vedle sebe, ale nikoliv spolu - s jediným rozdílem: Že teď byla úřední řečí čeština, a to i v německých oblastech a kdo chtěl do státní služby (k poště, policii, finanční stráži, k armádě), musel prokázat znalosti češtiny.
Dle mého soudu vcelku logický požadavek.
A to bylo vše.
První republika byla slušným státem ke všem svým občanům, bez rozdílu národnosti, česká vláda respektovala jejich kulturu a národní svébytnost a nechtěla Němce předělávat na Čechy. Chtěla jen, aby si plnili svoje občanské povinnosti - jako všichni ostatní občané - a pokud chtějí do státní služby, aby mluvili i česky.
Měli svoje školství - a to včetně vysokého - samozřejmě možnost odejít studovat do Německa jakoukoliv školu, měli dál svoje politické strany, svoje spolky, svůj vlastní národní život.
Ale - pravda - nebyli už - jako dřív - privilegovanou národností.
A právě s tím se mnozí z nich nehodlali smířit.
Když se v Německu dostal k moci fašismus se svými nadlidskými rasovými a národnostními teoriemi, nikde neměl takový ohlas jako právě u českých Němců. To bylo konečně to, co chtěli slyšet - že jsou něco víc než Češi, jak si to odjakživa mysleli a byli v tom vychováváni - a že je jim ubližováno už jenom tím, že to někdo (rozuměj česká vláda) nehodlá uznat.
Nikde v celém Německu nenašel fašismus takovou nadšenou a masovou podporu jako právě v českém pohraničí.
Němci sami nejlépe prokázali, že se skutečnými občany své země nikdy nestali, protože se jimi necítili být. A vzato čistě z právního pohledu - protože byli československými občany a protože nemají sebemenší důvod se vymlouvat na jakoukoliv diskriminaci ze strany státu vůči nim - jejich chování lze samozřejmě označit za vlastizradu se všemi právními důsledky.
Ostatně Češi, pokud dělali totéž, co naprostá většina sudetských Němců, také před národními soudy po válce skončili - a většinou i na popravišti. Pokud by se tedy měřilo Němcům stejným metrem, má Zeman pravdu, většinu z nich by tehdy právem postavili ke zdi.
A samozřejmě že jejich vyhnání z domovů do vybombardovaného Německa bylo sice tvrdým, ale přesto mnohem mírnějším trestem.
Konec konců - Beneš jim jenom splnil to, po čem před válkou tak masově volali: "Wir wollen Heim ins Reich!" Chtěli do Říše - dostali se tam, byť tady museli všechno nechat.
Ostatně, pro ty, co nebyli odsunuti - a pár výjimek se přece našlo - to bylo skutečné pravém Pyrrhovo vítězství: Zůstali ve vylidněném pohraničí, do pár let s komunisty na krku. A ti jim sebrali i to, co uchránili jak před válkou, tak i před odsunem.
A dostávám se pomalu k tomu, proč vlastně celou úvahu na toto téma píšu - což není rozhodně jenom proto, že jsou Letnice, a v Mnichově zase sudetoněmecký sraz.
Protože po válce se vžil - naprosto nesprávný - názor, že Němce odsunuli komunisti a že bez nich by k odsunu nedošlo a že česká pravice je k nim daleko smířlivější.
Kdo to říká, neví zjevně, co pravice je.
Protože i kdyby po válce u nás vládly pravicové vlády, k odsunu by došlo tak jako tak, samozřejmě že i bez komunistů, kteří k tomu přišli jako slepí k houslím a zásluhy za odsun Němců vydávají naprosto neprávem za své. Konečně, Beneš jistě nebyl komunista.
Komunisty nebyli ani důstojníci z velení naší armády, kteří s touhle myšlenkou během vláky v Anglii přišli. A nutno připodotknout, že Němci sami k naplnění této myšlenky nemálo přispěli - a to především bezuzdným terorem, který rozpoutali zejména po atentátu na R. Heydricha, což pro ně bylo vítanou záminkou, jak zdecimovat bezbranný český národ, tou dobou jim vydaný na milost a nemilost.
Byl to právě teror po heydrichiádě, který přesvědčil západní mocnosti, především Británii a Francii, aby odvolaly svůj (ostudný) podpis pod mnichovskou dohodou (kterou do té doby měly samozřejmě za platnou!) a Ameriku k tomu, aby dala souhlas s poválečným vystěhováním německého obyvatelstva z českého pohraničí, protože bez něj by to samozřejmě nebylo možné, zvláště v americké okupační zóně.
Samozřejmě nelze přehlédnout ani výjimečnost poválečné situace, která takový masový transfer obyvatelstva vůbec umožnila.
800 let společného života dvou národností v jednom státě dokázalo - že toto soužití nebylo možné. Není ostatně nikdy možné za situace, kdy dva partneři se k sobě nechovají jako partneři, ale jako pán k poddanému - přičemž pozice se s proměnou historických okolností mění.
Moji rodiče (a zvláště pak prarodiče) si soužití s Němci v jednom státě samozřejmě pamatovali. Stejně jako druhou válku. Byli to vcelku smířliví a inteligentní lidé - přesto jejich postoj k této otázce byl jednoznačný:
Poválečný odsun německého obyvatelstva z českého pohraničí byl jediným možným řešením staletím se vlekoucího problému, který by bez toho byl neřešitelným a ohrožoval by samu podstatu existence nejen státu, ale i českého národa.
Jestli se Němcům máme za co omlouvat, tak snad za excesy, ke kterým při odsunu docházelo (a které nepáchali většinou Češi, ale různí váleční dobrodruzi Bůh ví odkud - ze Slovenska, z Rumunska, z Ukrajiny, apod.), nikoliv za odsun samotný.
To byl akt historické spravedlnosti, umožněný výjimečností poválečné situace.
Což je stanovisko zdaleka nejen komunistů, nebo levice - ale i české demokratické pravice, potažmo celé společnosti. Není a nebude na něm cokoliv měnit.
S Němci samozřejmě můžeme a chceme spolupracovat, ale pokud chtějí vyvolávat duchy minulosti, je potřeba jim to vždycky připomenout.
Že to byli oni, kdo nedokázal žít v klidu a míru v jedné zemi s druhou národností - a že za to zaplatili právě tuhle cenu.
__________________
Němci osídlené české pohraničí a jazykové ostrůvky uprostřed země se staly pátou kolonou k likvidaci demokratického Československa a nástupním prostorem fašismu v Evropě.
__________________