Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Exekutor Pospíchal zuřivě útočí na sídlo K 213

Details

Created: Monday, 11 February 2013 00:00

Written by redakce K 213

Hits: 924

pochopitelně za pomoci a krytí nymburského soudu, bez něj by to nebylo možné.

Exekutor zamezil dobrovolnému doplacení údajné pohledávky, aby mohl útočit na sídlo K 213. Ke konstatování, že po zmaření smyslu každé exekuce - tedy vymožení dlužné částky - je evidentní, že zde nejde o nic jiného než o zachování si možnosti vyřizování účtů, narušování soukromí, šikan - a vyvolávání otevřeného konfliktu se sdružením K 213 i jeho předsedou.

Výmluvně zformulovaná, poměrně obsáhlá, námitka podjatosti vypočítává předešlé naschvály exekutora:

________________________

_

-        náklady exekuce exekutor neúměrně a uměle prodražuje díky své vlastní blbosti, nevzdělanosti, neznalosti základů exekučního řádu - a hlavně, že povinný má právní vědomí nesrovnatelně vyšší nežli nejen exekutor sám, ale také nežli orgán vykonávající nad ním dozor a dohled – což je zcela proti obecným principům práva, aby osoby neznalé vykonávaly právo na osobách práva znalých.

1. 1) Exekutor věci nezabavuje resp. nesepisuje, ale krade ve velkém, což výmluvně dosvědčuje mj. položka 60-ti alb známek, které exekutor přes opakované výzvy nesepsal, nezadokumentoval – a tudíž ukradl, neboť je zcela jistě zásadní právní rozdíl mezi řádným sepsáním věci – tedy jejím důkladným popisem tak, aby nemohlo dojít k záměně s jinou věcí – což v případě alb se známkami není možné provést jinak nežli fotodokumentací na místě – a její krádeží, kdy si ji exekutor prostě vezme, nezpeněží ve prospěch oprávněných a ponechá, případně prodá a zisk si nechá sám.

O tom, že se exekutorovi tzv. „ztrácejí věci“, výmluvně svědčí právě počítač sdružení K 213 vyloučený z exekuce, který exekutor nebyl s to vrátit – a následně se zjistilo, že ho nemá a neví, kde je. Reakce exekutora, nechť se oprávněný soudí s uschovatelem věci, je reakcí natolik primitivní a hloupou, že i ta sama o sobě by měla stačit k neprodlenému zbavení exekutora funkce (oprávněný samozřejmě nemá s uschovatelem žádný smluvní vztah, zabavené věci jsou v držení exekutora, který za ně také nese veškerou odpovědnost, a to jak za jejich kompletnost, tak i za jejich aktuální stav, tedy že jsou uschovány řádně a zabezpečeny nejen proti krádežím, ale i proti vzniku poškození např. povětrnostními podmínkami). Navíc dozor vykonávající místopředsedkyně soudu potvrdila, že ve spisu neexistuje žádný protokol o převzetí věcí, tedy - jinými slovy – že exekutor možná sváží k uschovateli věci, které se mu zrovna nehodí, ten za ně ale nenese žádnou zodpovědnost, protože nikdy nepotvrdil, že by vůbec něco převzal. Jeho odpovědnost – navzdory popisovanému zabezpečení skladu – je tudíž ryze hypotetická a právně nevymahatelná.

Zodpovědný dozorující orgán – tedy jak místně příslušný soud, tak MSP, tak i orgány exekutorské komory – nedělají tradičně nic a považují tento neskutečný chlív za „vyhovující“.

Nulová evidence zabavených věcí pak umožňuje zcela beztrestné krádeže v řádu stovek tisíc korun, což se také zjevně běžně děje, aniž by to komukoliv ze zodpovědných osob vadilo či se alespoň snažila o nápravu. Připomeňme, že oznamovací povinnost má nejen exekutor sám, ale také - a samozřejmě – každý soudce, natož pak dozorující orgán soudu – a jestliže sama dozorující místopředsedkyně soudu otevřeně prohlašuje (bez bližšího objasnění), že krádeže zabavených věcí pro ni nejsou důvodem k podání trestního oznámení, tak se taková osoba zcela minula povoláním, protože vůbec neví, co dělá, co má dělat a co se od ní požaduje, resp. v čem výkon její funkce vůbec spočívá.

1. 2) S předchozími dvěma body souvisí i bod 3 – tedy zjevně bezdůvodné odmítnutí prohlídky zabavených věcí.

Tvrzení místopředsedkyně soudu o tom, že exekutor není povinen tyto věci majiteli předložit, je zcestné a naivní, neboť tato povinnost, i když nebyla exekutorovi přímo uložena zákonem, naprosto jednoznačně plyne z titulu vlastnického práva, které bylo sice omezeno – tím, že věci byly odňaty majiteli z jeho dispozice a uloženy na pro něj neznámém místě – ale původní majitel je stále majitelem, a to až do řádného vydražení věcí a přechodu vlastnického práva, a jestliže je majitelem, má nejen právo, ale dokonce přímo povinnost se o svůj majetek řádně starat, tedy mimo jiné se i přesvědčit, zda je kompletní a v pořádku.

Naopak, nezákonná – a hlavně krajně podezřelá - je snaha exekutora mu v tom bránit, zejména za situace, kdy ani ta jediná věc, kterou měl exekutor vracet, nebyla kompletní a v pořádku, resp. chyběla její podstatná část – což je automaticky důvodem pro důkladnou a podrobnou kontrolu všeho ostatního, protože to už není podezření, to už je jistota, že exekutor nemá věci v pořádku.

Tento bod námitky podjatosti není vyjádřením jenom podjatosti vůči účastníkovi řízení, ale zjevně i odůvodněnou obavou z rozkrytí dalekosáhlé trestné činnosti exekutora, kterou on dnes má.

Čímž se dostáváme k bodu 4, a to je

1. 3) Rozpor s dobrými mravy

Právo obecně nemohou vykonávat osoby, které lze označit za problematické a závadové, byť by dosud nebyly formálně odsouzeny, čemuž brání jedině to, že je nikdo nestíhá, resp. příslušné orgány je stíhat odmítají – a to počínaje dozorující místopředsedkyní soudu, přes státní zastupitelství, až po posledního policajta. Exekutor Pospíchal prokazatelně spáchal loupežné přepadení v srpnu r. 2008, za které dosud nebyl nijak potrestán, ač je bohatě zdokumentováno dokonce i videozáznamem a jeho obvinění – a odsouzení - tudíž nebylo žádným problémem.

Jak se ukazuje, trestná činnost exekutorova je daleko pestřejší než jen loupežná přepadení návštěvníků jeho „úřadu“, který prohlašuje za soukromou kancelář – a je potom otázkou, jak může místopředsedkyně soudu tvrdit, že exekutor je součástí soudu, a proto nemusí platit soudní poplatky – resp. proč je „soukromá osoba“ neplatí, jestliže nesplňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku, který je jinde tvrdě a nekompromisně vymáhán i tam, kde podmínky pro osvobození jednoznačně splněny jsou – ale pokračuje přes masové krádeže „zabavených“ věcí až po vydírání a vyhrožování – trestné činy jinak typicky spojené s činností mafiánských vyděračských gangů. I toto vydírání, vyhrožování a naléhání na stažení odvolání bylo jednoznačně zadokumentováno a nebylo tudíž problémem je odsoudit, což se dodnes nestalo – a jediné, co se stalo, bylo propuštění dotyčného pracovníka, který ovšem zcela jistě jednal po dohodě a podle instrukcí exekutora, neboť s ním neustále komunikoval telefonem.

K osobě exekutora nutno uvést, že pochází z rodiny, kde pohrdání právem a loupežnictví je zcela tradiční životní postoj a běžné povolání, o čemž výmluvně svědčí případ jeho sestry, která 15 let mařila vykonatelný rozsudek o předávání dítěte, což bylo samozřejmě možné jen díky tichému přihlížení soudu v Ústí nad Labem. Lze tak bez nadsázky konstatovat, že jak exekutor, tak i jeho sestra jsou osobami vychovanými k páchání trestné činnosti – nikoliv tedy k výkonu práva – a odsouzeni za to nebyli jenom proto, že patří – oba dva – do jedné ze státem chráněných, beztrestných skupin obyvatelstva, tedy buď mezi matky při maření úředního rozhodnutí o předávání dětí, anebo mezi pracovníky orgánů státní moci – tedy i výkonu exekutorského povolání.

K rozporu s dobrými mravy rozhodně patří i zabavování finančních náhrad a kompenzací vyplácených ministerstvem spravedlnosti za bezdůvodná, bezúčelná a zjevně vykonstruovaná trestní stíhání, kterých jsou vůči osobě povinného dnes již desítky (takže i náhrady za ně nejsou zanedbatelnými částkami) – a které jsou už z podstaty věci samé nezabavitelnými položkami, protože mají kompenzovat škody, které zde tzv. povinný utrpěl nezákonným trestním stíháním. Jestliže mu jsou tyto náhrady jménem téhož státu, který je vyplatil, opět zabaveny, pozbývá odškodnění zcela smyslu a je výsměchem nevinné oběti justiční a policejní zvůle. Exekutor by to měl sám vědět, ale jestliže to neví (jako naprostou většinu jinak základních právních věcí), pak by měl alespoň urychleně umožnit, aby věc posoudil někdo, kdo na rozdíl od něj nestudoval práva o víkendu v Plzni – tedy postoupit návrh na vyloučení této položky z exekuce co nejrychleji soudu. To neučinil ani za půl roku (!!), nečiní to – přes četné urgence – ani nadále a dozorující místopředsedkyni soudu – to připadá normální, resp. neshledává důvod pro podání návrhu na kárné řízení. Je pak samozřejmě otázkou, kdy vůbec exekutor svoje základní povinnosti, o návrhu rozhodne, anebo ho neprodleně předá soudu, jak je mu uloženo, jestliže na to žádné lhůty zjevně nemá a soudu je to jedno.

1. 4) Rozpor s exekučním řádem a způsob vedení exekuce

Zde je nutno uvést, že celá exekuce není od počátku vedena jako výkon práva, ale jako vydírání a zastrašování povinného a nahánění mu hrůzy spolu se snahou ho maximálně materiálně, ale i psychicky poškodit, kam samozřejmě patří i zabavení absolutně všeho, co povinný má nebo měl, ale i chování exekutorského pomocníka při exekuci, které dalo podnět k trestnímu stíhání.

Rozsah exekuce takovému postupu jednoznačně neodpovídá a již v počátku bylo jasné, že pokud má být exekuce provedena postižením nemovitostí, je pak zcela nadbytečné zabavovat věci movité (a exekutor se tedy měl rozhodnout, čemu dá přednost, aby byla pohledávka co nejrychleji uspokojena, aniž by zbytečně blokoval další majetek).

Je zcela proti smyslu exekuce, aby exekutor – bez znalosti výtěžku z dosud provedených exekucí – nařizoval exekuce další, aniž by existovalo jakékoliv vyúčtování jeho dosavadní činnosti, a tedy i toho, nakolik je jeho práce efektivní a nakolik je pohledávka pokryta, navíc za stavu, kdy provedení předchozích exekucí až doposud vykazuje zásadní nedostatky (věci chybí, nikdo neví, kde jsou, apod., exekutor vytrvale odmítá inspekci). Z logiky věci plyne oprávněný požadavek na odstranění všech zjištěných nedostatků, popřípadě potrestání viníků – a pozastavení dělí činnosti exekutora, a to nejen v tomto případě, ale i ve všech ostatních, a to až do doby, kdy bude schopen zaručovat při své práci zákonnost.

U snahy exekutora prodat povinnému dům je nutno vědět, že tutéž aktivitu zcela odmítnul exekutor předchozí, v jiném řízení – Jan Fendrych – když konstatoval, že dům vzhledem k poloze, osobě majitele a dalším okolnostem (množství podnájemníků, včetně sdružení K 213) je zcela neprodejný a kroky vedoucí k prodeji domu vůbec nečinil. Je tedy důvod obávat se, že ze strany exekutora Pospíchala – pokud je činí - se jedná jenom o další naschvál bez jakéhokoliv ekonomického efektu, ba spíše naopak, že ekonomickým efektem může být spíše ztráta spojená s oceněním domu a dalšími náklady, které exekutor rozhází pro nic za nic, čímž jenom zvýší náklady exekuce – a o to ještě bude chtít krátit oprávněné, takže ti v konečném důsledku nedostanou vůbec nic, ačkoliv několikamilionový majetek povinného bude rozchvácen, rozházen, rozkraden a zašantročen zcela.

Exekutor je přitom povinen zajistit všem nájemníkům srovnatelné ubytování v dané lokalitě za stejnou cenu, o což se nejen nepokusil, ale ani nezajímal. Je samozřejmě možné, že exekuční řád ani v tomto směru vůbec nezná, anebo ho nehodlá respektovat.

Smyslem exekuce přitom – alespoň podle zákona – zcela jistě není působit maximální škody povinnému, nýbrž co nejrychleji a s co nejmenšími náklady vymoci pohledávku.

Nesporný však je rozdíl v chování obou exekutorů, zejména ohledně prodeje nemovitostí, a jestliže ten první byl veden motivací dosáhnout vymožení pohledávky, pak je otázkou, jakým motivem je veden exekutor Pospíchal, rozhodně to však podjatosti vůči povinnému svědčí.

1. - 5) Zmaření účelu exekuce

Nejzávažnější porušení povinností a poslání exekutora pak ale lze spatřovat ve svévolném zmaření doplacení vymáhané částky, a tedy přímém a hrubém poškození oprávněných.

Současně tvrzení exekutora – ale i místopředsedkyně soudu – o tom, že na nabídku doplacení nereagoval kvůli vyslovené námitce podjatosti, je logickým a holým nesmyslem, který konec konců vyvrátil sám exekutor, neboť tatáž námitka podjatosti mu přitom vůbec nebránila vystavovat další exekuční příkazy na zabavování odškodného a náhrad z MSP. Krom toho, námitku podjatosti lze jistě vztáhnout pouze na kroky směřující proti tomu, kdo námitku vyslovil, a nikoliv na dobrovolně a svobodně učiněnou nabídku k uhrazení dluhu a zastavení exekuce.

Námitka, že povinnému jde o co nejdelší protahování exekuce (viz vyjádření místopředsedkyně soudu), v tomto světle rozhodně nemůže obstát, neboť tu už právě dva roky protahuje pouze a výhradně exekutor sám, a to výhradně za tím účelem, aby mohl povinnému co nejdéle a co nejúčinněji škodit.

To je také pravý a jediný současný smysl exekuce, který tímto chováním exekutor sám plně demaskoval.

Takový smysl exekuce ale nemá nic společného ani s platným exekučním řádem, ani s posláním exekutora – a natož pak s dobrými mravy, přičemž výkon práva by se nikdy neměl dostat s nimi do rozporu.

Vzhledem ke skutečnosti, že exekutor sám bezdůvodně – buďto lajdáctvím, nebo záměrně - zmařil uhrazení dlužné částky, by tato měla být posuzována jako zaviněná škoda, kterou exekutor způsobil - a po něm také vymáhána.

I kdyby nebylo výše popsaného, lze o zachování dobrých mravů při výkonu této exekuce velmi úspěšně pochybovat, ba ji i snadno vyvrátit, neboť:

-        Exekuční titul – dlužné výživné – vzniknul a trvá výhradně díky tomu, že ČR nikdy neprovedla revizi opatrovnické kauzy dětí Fialových, jak jí to ukládala a ukládá platná mezinárodní Úmluva o revizi těch případů, které byly napadeny rozhodnutím nadnárodního soudního orgánu, zde ESLP ve Štrasburku. ČR tedy jako celek porušuje platný, závazný a vykonatelný mezinárodní rozsudek, v důsledku čehož přetrvává tato „pohledávka“, jejíž vznik sám byl od samého počátku v rozporu s dobrými mravy, neboť matka dětí poskytla justici tolik závažných důvodů a argumentů, že to měla být jednoznačně ona, kdo měl být z výchovy obou nezletilých vyloučen (a potažmo platit výživné).

-        I kdyby nebylo výše uvedeného, tak v současnosti jsou obě děti dospělé a výživné nepotřebují. Je jim natolik lhostejné, že jim dokonce nestojí ani za chození k soudům v této věci, o kterém pak obě – dnes již dospělé – děti písemně prohlašují, že je obtěžuje a že s ním nechtějí mít nic společného, ba že si nepřejí jím být nadále obtěžovány. Výmluvně to dokázala například kauza vylučovací žaloby, kdy nejen že nikdo z nich k soudu vůbec nechodil a výsledek jim byl prokazatelně lhostejný, ale ani je nezajímal vydaný rozsudek, natož aby ho pak předaly exekutorovi, který jím byl zavázán k plnění. Dětem bylo i zcela lhostejné, že jejich vlastní majetek byl spolu s ostatními věcmi zabaven a nejen že samy nic neučinily k tomu, aby jim byl tento majetek vrácen nebo předán nebo vyloučen z exekuce, ale dokonce ani nesouhlasily s tím, když chtěl povinný sám jejich jménem podat vylučovací žalobu. Souhlasily tedy s rozhazováním vlastního majetku, který k jejich prospěchu nijak použit nebyl, a vůbec je to nezajímalo. Z toho logicky plyne závěr: Děti nic nepotřebují, materiální hodnoty jsou jim lhostejné a pokud jsou jim svěřeny, neumí se o ně postarat, natož je uchovat.

Vymáhání tzv. dlužného výživného se tak dostalo do pozice, kdy jsou vymáhány peníze od někoho, kdo je nemá, pro někoho, kdo je nepotřebuje a je mu výsledek zcela lhostejný.

K tomuto stavu pak přistoupila další skutečnost, svědčící o zásadním rozporu s dobrými mravy – a to je zdravotní stav povinného, který před rokem podstoupil operaci srdce, od té doby je značně handicapován na trhu práce nejen (jako i předtím) společensky (vykonstruovanými trestními stíháními), ale i zdravotně – a bylo by tudíž spíše na jeho dětech, aby mu pomohly, a ne od něj pomoc vyžadovaly. Neposkytnutím pomoci a nezájmem o svého otce v případě aktuální zdravotní nouze a potřeby se tak jakékoliv vymáhání výživného dostalo do zcela zásadního rozporu s dobrými mravy, což úřady a instituce dosud odmítají vzít na vědomí.

Aktuálně to nečiní ani jedno u nich, přesto jsou státní orgány „toho názoru“, že není v rozporu s dobrými mravy, jestliže prodají dům i veškerý majetek někomu, kdo si nemůže sám vydělávat údajně proto, aby za zlomek ceny předaly výtěžek někomu, komu je to totálně jedno a kdo o to zjevně nestojí.

Povinný si podal návrh na obnovu procesu – a zejména pak revizi výše jeho vyživovací povinnosti - pro změnu okolností, tedy z důvodu svého zdravotního stavu, který trval již několik let před operací, aniž to dotyčný věděl – a soud je – jako obvykle – nečinný a skoro ¾ roku od podání návrhu neučinil – přes urgence – vůbec nic, natož aby ve věci nařídil jednání (č.j. 32 P 64/2006 u OS P-1).

Jen pro ilustraci míry dosavadní zvůle při vyměřování výživného stačí uvést, že nejen že soudy toto výživné nesnížily ani za 10 let nezaměstnanosti povinného, ale dokonce ani když byl držen ve vězení – ať už ve vazbách či ve výkonu trestu – což je celostátní unikát, neboť v podobných situacích placení výživného pozastaveno je vždy, případně i zpětně.

2) PODJATOST SOUDU

Podjatost soudu je dána především absencí jeho dozorující činnosti, ke které je nad výkonem práce exekutora zavázán, a krytím i těch nedostatků, které v jeho práci odhalí jiní a soudu oznámí. Pověřená místopředsedkyně soudu nedokáže nikterak vysvětlit, proč nepodala trestní oznámení – alespoň na neznámého pachatele – jestliže se exekutorovi prokazatelně „ztrácejí“ věci z hlídaného skladu, jehož zabezpečení popisuje ve svém dopise.

Jestliže k překonání zabezpečení, ani k nahlášení vloupání nedošlo, pak je samozřejmě jediným vysvětlením, že věci krade buďto exekutor sám, nebo jeho zaměstnanci, přičemž pokud neexistuje soupis věcí, které do skladu předali, je uschovatel zcela z obliga, i kdyby to byl výhradně on, kdo věci krade.

Soud jako dozorčí orgán nefunguje a ještě ho neobyčejně obtěžuje, když se za ním povinný dostavuje a trvá na výkonu jeho dozorujících pravomocí.

O vztahu pracovníků soudu k povinnému pak výmluvně svědčí skutečnost, že byl dne 15.1. zjevně bezdůvodně napaden pracovnicí justiční stráže (jak o tom svědčí policejní záznam), když vcházel do kanceláře sekretářky předsedkyně soudu, přičemž nikdo ze soudu nepovažoval za nutné či vhodné se alespoň za toto napadení alespoň dodatečně omluvit, pracovnice byla ponechána dál ve službě a může tak vesele dál napadat ostatní návštěvníky soudu. Pokud je napadenému známo, nebyly vůči ní ani vyvozeny žádné kárné důsledky, takže vedení soudu v podstatě dává návod, jak beztrestně napadat návštěvníky soudu v soudní budově.

Na základě všeho výše uvedeného navrhuji, aby byl exekutor Pospíchal z provedení či dokončení exekuce vyloučen, aby byla neprodleně provedena důsledná a hloubková kontrola toho, co kde tzv. „zabavil“ a případně aby byly neprodleně vyvozeny důsledky trestní odpovědnosti, bude-li zjištěno, že tato kontrola vykazuje nedostatky (o čemž jsem jako poškozený oprávněný nezvratně přesvědčen).

Současně navrhuji, aby z případu byl vyloučen OS v Nymburce, který lajdáctví a krádeže exekutora dlouhodobě kryl a umožňoval (nechceme-li připustit, že se na nich sám podílel) a současně aby za tyto skutečnosti byly vyvozeny kárné důsledky vůči jeho současnému vedení.

Ing. Jiří Fiala

_______________________________

_______________________________

Jenom tento exekuční příkaz je sám o sobě důvodem k trestnímu stíhání - všimněte si, že kvůli pohledávce (a to ještě údajné) ve výši 21. 800,- Kč chce exekutor prodat dům s přilehlými pozemky, cca asi za 3 miliony - tedy vskutku přiměřenost pohledávky nade vše!

_______________________________

_______________________________