Kočička a šelma

kocickaKočička a šelma

Když s tímto případem srovnám nedávný medializovaný případ "vlčích dětí" z pražských Vinohrad,shledávám dva důležité rozdíly. Vlčí děti jistě nebyly sexuálně zneužívané, zato byly mediálně rozmázlé,proto jejich táta bude bručet, ale na druhé straně nemají sociální pracovnice nástroje,jak potvrdit či vyvrátit mnohem ostřejší případy. Věřím, že kdyby se výše popsaný případ pořádně medializoval, tak by se také soudy předháněly v tom, kdo dá exemplárnější trest.

Jenže nejde o to, rozdávat přehnané tresty, nýbrž mít nástroje, jak udělat pořádek v běžných případech zneužívaných dětí.Například je běžnou praxí při rozvodech, že kamarád lékař vystaví omluvenku na cokoli.V rozvodových rozsudcích bohužel nebývá běžná doložka, že plánovaný kontakt a pobyt s rodičem, který se neuskutečnil ze zdravotních důvodů, musí být nahrazen v jiném termínu.Pro představu: matka po rozvodu předává v sobotu ráno otci dvě děti. Kromě dětí mu vnucuje ještě jejich kočku a morče v kleci. Otec zvířátka nechce, poněvadž právě jedou do zoo. Co tam se dvěma dalšími klecemi? žena mu v noci zavolá, že má zvířata na parkovišti u auta. On tedy vyleze před dům. Nic nenajde. V neděli ráno žena zavolá dětem, že kvůli tátovi přišly o zvířátka. Děti brečí jak kropicí konev. Táta je za zlého.Máma však vyměkne a v poledne zavolá dětem, že kočičku našla na parkovišti nějaká hodná paní a dala ji napolicii. A protože kočička měla čip, tak prý policie poznala,komu kočička patři. Kočička tedy na ně čeká doma! Hurá! Děti mají radost, jak je ta jejich maminka hodná.

Tato habaďura je učebnicovou ukázkou psychického zneužití dítěte při rozvodovém boji. Na rozdíl od vlčích dětí naprosto zločinecky účelová, protože matka netrpí žádnou utkvělou představou o zkaženosti tohoto světa. (Ona sama totiž ten zkažený svět realizuje.) Je psychicky zdravá, jen z duše nenávidí svého expartnera a její děti jí slouží k tomu, aby si do něho mohla kopnout. Ale tady žena nedostala žádnou výtku od sociálního odboru, natož od soudu. Nikdo nezahájil řízení o změně výchovného prostředí, aby se děti svěřily do péče otce.

Autorem je psycholog

Nahodilé číslo zvané trest.

Osm let nepodmíněně vyfasoval tento měsíc u soudu otec DVOU MALÝCH DĚTÍ, které vyrůstaly na pražských Vinohradech zcela odříznuty od světa. Výše rozsudku vzbudila oprávněnou diskusi. Zde je názor známého psychologa.

Vždy mě překvapuje, jak soudci vyhlašují rozsudky ode zdi ke zdi. Na jedné straně tisíce zjevných zneužití dětí pří rozvodových sporech zůstane nejen nepotrestáno, ale vůbec se z toho nevyvozují důsledky. Pak najednou se nějaký případ stane mediálně známým a všichni se mohou zbláznit. Tresty ukládané soudem tak představují nahodile generované číslo v závislosti na mediálních větrech a jiných chaotických proměnných.

Znám například rodinu, kde je v úředním spisu doloženo, že dcera spí celé roky v obýváku v jedné posteli s otcem,zatímco ostatní děti spí v dětském pokoji a matka/manželka spí o patro výš v ložnici sama. Jedině tato jejich dcera nikdy nechodila do školy. Většinu absencí má ale formálně omluvenou přítelem otce -místním lékařem, který jí píše omluvenky jednu za druhou. Když ve škole začne ředitel tlačit na rodiče, tak ji táta přehlásí na jinou školu pod pláštíkem domnělé "školní fobie" (kterou samozřejmě nemá). Neexistuje jediné pořádné psychologické vyšetření tétodívky,naopak existuje řada nic neříkajících potvrzení ,,0 návštěvě psychologického zařízení".Nejen já, ale i řada jiných lidí se obává, že je za tím asi sexuální zneužívání.

Když jsem to napsal sociální pracovnici,tak předala můj e-mail policii. Policie mi zavolala a zeptala se, z čeho tak usuzuji.Ukázal jsem jim všechny nesrovnalosti ze spisové dokumentace a oni mi řekli: "To nám nestačí na zahájení řízení." Tedy: není nástroj, jak dostat dívku na sexuologické či gynekologické vyšetření (koneckonců ani do školy). Nevím, co víc mám dělat. Jsem vázán profesním tajemstvím, takže nemohu novinářům říci nic víc než tento obecný popis, i když jsem jinak přesvědčen, že by se měla ta dívka alespoň vyšetřit, zda není zneužívaná. Ale takzvaně neexistují nástroje na to, aby se to zjistilo.

JERONÝM KLIMEŠ

Nechcete být soudním znalcem? Obdobným patem nejspíš dopadne i následující případ rozvodového boje. Matce zoufale volá asi desetiletý syn: "Mami, prosím,dojeď si pro mě!" Není schopen do telefonu říci, co se stalo. Máma skočí do auta, jede jako šílená přes město za synem do otcova bytu. Vletí tam. V obýváku sedí táta se synem, v ruce stopky: "Hmm, 14 minut. To je docela slušný čas:" Toto otcovo chování naplňuje definici psychického zneužití dítěte v rozvodovém boji. Podobných scének včetně domácího násilí bylo v této rodině více, tak nechápu,jak soudní znalci dospěli k názoru, že "není zřejmé, že by otec popouzel syna vůči matce". I Soudní znalci totiž vedle spřátelených lékařů představují další svévolný prvek v naší justici. Soudce je člověk, kterému není dovoleno mít vlastní názor, ten musí rozhodovat podle papíru. Naproti tomu soudně znalecký posudek představuje hodně papírů, a to dokonce hodně drahých papírů, ergo má hodně velkou váhu,i když jsou to až příliš často nekonzistentní jalové bláboly a tuny oskenovaných dokumentů ze spisu, o pravopisných chybách ani nemluvě. Soudní znalci tak mají neúměrně velkou moc, řekl bych, že v praxi větší než soudce, a to přesto, že jejich chyby, včetně úplatků, jsou prakticky nepostižitelné. Řeknu to takto: kdyby takzvané vlčí děti dokázaly zazpívat Pec nám spadla, tak by rodinné prostředí mohlo být jinak naprosto stejné, avšak sociální pracovnice by pouze pokrčily rameny a nic by se nestalo -stejně jako ve výše citovaných případech. Jinými slovy: existuje určitá kritická úroveň týrání,zneužívání a zanedbávání dětí, nad niž soudy rozdávají tresty jako při vraždě -šest let, osm let. Pod touto kritickou úrovní je zneužívání dětí naprosto beztrestné.

___________________________

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.