Džamila předvedla v Hrzánském paláci vlastní pojetí demokracie.

 

Byli jsme při tom, ač organizátoři zjevně vyvinuli úsilí, abychom tam nebyli. Když jsem se podle instrukcí přihlásil, přišla mi prakticky obratem odpověď, že už je příliš plno a že kapacita je omezená. Jak jsem později pochopil, pro nás by bylo plno i před liduprázdným sálem, neboť když jsme se touto průhlednou fintou nenechali odradit a na konferenci jsme přišli, byli jsme uvedeni dovnitř (neboť personál nás neznal, a tak se choval velmi zdvořile jako k lidem, jež pozvala ministryně), kde jsme zjistili, že pár volných míst se rozhodně ještě najde.

Úvodní slovo přednesla ministryně Džamila Stehlíková. Z mnoha frází vcelku o ničem nás (přišli jsme spolu s delegací spřáteleného sdružení Spravedlnost dětem) zaujaly dvě "myšlenky". Podle té první právo dítěte na oba rodiče je právem, nikoliv povinností, takže je nelze vynucovat. Tím ministryně přímo popřela platný zákon o rodině, podle kterého je dítě povinno ctít a respektovat svoje rodiče a můžeme se jistě ptát, jak je ctí a respektuje, když se s nimi ani nehodlá stýkat. Nemluvě o skutečnosti, že zdravé dítě má své rodiče přirozeně rádo - a Džamila, která se prý kdysi živila jako psychiatrička - by měla být první, kdo by to měl vědět. Škoda, že totéž pojetí paní ministryně nepoužila na vyživovací povinnost, která by podle stejné logiky také mohla být jenom právem, které nelze vynucovat, nikoliv povinností.

 Druhá myšlenka byla neméně pozoruhodná : Džamila se vši vážností prohlásila, že prý je potřeba odstranit zbytky paternialistických přežitků v našem životě. Využil jsem nejbližší možnosti diskuse a zeptal se, kde paní ministryně vlastně žije, když se jí zdá, že zde existují jakési paternialistické přežitky, když každý, kdo s našimi úřady přišel do styku (zvláště pak s rozvodovými a opatrovnickými soudy), dobře ví, že jsou prosáklé přežitky ne paternialismu (ten tu byl naposledy za první republky a z našeho života jej bezpečně vymítili komunisté již minimálně před 40 lety), ale komunistického materialismu a militantního feminismu. Když jsem se paní ministryně zeptal, zda by mi mohla doložit, oč opírá svoje přesvědčení o paternialistických přežitcích, prostě se mi nedostalo odpovědi. Zato na mě udiveně zíraly a otáčely se mnohé zraky z přítomných v sále. Měl jsem brzy pochopit proč. Vyjma naší skupiny ostatní osazenstvo tvořili zástupci krajů, neziskovek, lékařské fakulty, psychologů, soukromých poradců, apod. - a ti se předháněli v servilitě nejen k paní ministryni, ale zvláště pak k předsedovi vlády, když na chvilku zavítal mezi nás.

Nic nového nepřineslo ani vystoupení ombudsmana Otakara Motejla, který po několika dotazech z našich řad zkonstatoval, že prý je zde mnoho rozvedených otců a že by nebylo dobře, aby se diskuse změnila pouze v řešení jejich problémů. A tak velmi frázovitě odpověděl i na otázku kolegy MUDr. Jedličky, zda by si z vlastní iniciativy nemohl vzít všechny případy označené Štrasburkem za porušující lidská práva, zrevidovat je a označit viníky pochybení. O něčem podobném nechtěl veřejný ochránce práv ani slyšet.

Předseda vlády Topolánek zavítal na vskutku krátkou návštěvu a přednesl rázný a věcný projev, který předchozím feministickým blábolům paní ministryně přeci jen vystavěl určité mantinely. Topolánek správně řekl, že je problémem najít správnou míru zásahů státních orgánů do rodiny a že to jistě není míra, kterou pocítila rodina Wallových, když jim pouze kvůli nízkým příjmům odebrali děti a ty se z toho nemohou dodnes vzpamatovat. Kupodivu ho přítomná spolumoderující MUDr. Eva Vaníčková neokřikla, že zveřejnil jejich chráněná data (jména), jako to udělala mně, když jsem se zeptal, jak paní ministryně pomohla otci dětí Mauerových Radku Coufalovi, aby mohl o své děti pečovat, když mu dal zapravdu i ombudsman. To jsem byl okřiknut, že prý jsem zveřejnil jejich jména (když předtím byla těchto jmen tři měsíce plná média od rána do večera) a že paní ministryně mi proto nebude odpovídat. Ostatně, zjevně neměla, co by mohla odpovědět. Neudělala nic. Jako obvykle.

 Po nestydatém popírání základních rodičovských práv byl Topolánkův příspěvek  přeci jen  svěžím větříkem z jiné strany.

A tak jsem taky pochopil, co asi předcházelo celému tomuto divadélku. Zcela jistě to byl zahraniční tlak projevený mj. i množstvím odsuzujících rozsudků štrasburského soudu , jakož i stav, kdy Česká republika je skoro denně na pranýři Rady Evropy - jednou kvůli klecovým lůžkům, podruhé kvůli procentu dětí v ústavech a dětských domovech, potřetí zas kvůli něčemu jinému, ale nic z toho, co by sneslo srovnání s vyspělými zeměmi západní Evropy.  A tak se řeklo : Něco v té dětské oblasti musíme udělat ! A uspořádala se konference.

Po expozé Mirka Topolánka byl na programu ministr Nečas a poté - a na něj jsem čekal zejména - ministr spravedlnosti Pospíšil. Na něj konečně odkázal Luboše Pateru i premiér Topolánek, když se Luboš ptal na zohledňování štrasburských rozsudků v praxi justice.

Už když končil Topolánek a Luboš Patera se hlásil opakovaně o slovo, všimli jsme si, že si ministryně Džamila zavolala jednoho z poskoků, kteří po sále roznášeli mikrofony - a Luboš ho už nedostal. A totéž pak zopakovala při ministru Nečasovi se mnou. Jakmile jsme viděli, že se zase naklání k jednomu z poskoků, už nám bylo jasno a Jirka Krám mi zezadu správně prorokoval : Už mikrofon nedostaneš ! A nespletl se. Nedostal jsem ho na ministra Nečase(ač ho jinak dostali všichni, kdo se hlásili), nedostal jsem ho ani potom, když se ministr Pospíšil omluvil a jeho referát převzala vedoucí legislativního odboru MSP pí Říhová.

Protože jsem se po jejím referátu hlásil výrazně jako jediný a nešlo mě přehlédnout, ministryně Džamila raději odsunula diskusi na závěr jednání, tedy na nikdy - načež jsem se sebral a odešel. No nic, aspoň si nás poslechli. A kdoví, jestli to nebylo naposled, co se nás nedokázali zbavit, příště už třeba bude vstup jenom na pozvánku se jménem a otiskem prstů.

Pochopil jsem, že ač má paní ministryně plnou pusu diskuse s občanskou společností, o žádnou ve skutečnosti nestojí. A už vůbec ne o takovou, ze které by vyplynulo, jak je nemožná a jak to dělá blbě. Ostatně, přítomní spolusedící názorně předváděli, na jakou diskusi je paní ministryně připravena - některé diskusní příspěvky neměly jiný smysl než vychvalovat předřečníka, ač nebylo jasné, čím tak zaujal a stupeň servility (česky vlezdoprdelismu) byl tak vysoký, že to u nezasvěceného či na podobné výlevy nezvyklého občana muselo nutně vyvolávat zhnusení a odpor.

Konečně jsem na vlastní oči viděl, proč tenhle přednaladěný státní aparát nemůže dosáhnout žádného pokroku na poli rodinných vztahů a problémů. Protože si vůbec není ochoten připustit, že něco dělá špatně, ač na to má četné mezinárodní signály, není schopen problém ani pojmenovat, natož ho pak účinně řešit. A jeho jedinou - značně hloupou a primitivní - zbraní je bagatelizace problémů a jejich ustavičné odsouvání. Že bysme my něco dělali špatně ?!! No jen to zkuste říct !!

A tak si říkám : Kdy se něco změní ? Je jasné, že s lidmi, jako je Džamila, kteří se bojí otevřené diskuse s někým jiným, než kdo jim servilně nelichotí za každých okolností, se nezmění nikdy nic. A tak si myslím, že jsou jen dvě možnosti :

Buďto se najde skupina osvícených, kteří se proderou k moci a poctivě se pokusí o řešení nepříjemných a palčivých problémů i proti stávající vezoucí se většině, anebo dojde k velkému průšvihu. A pak se budou věci, kolem kterých se chodilo celá desetiletí, měnit během hodin.