Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Zlínská výhybka

Details

Created: Monday, 28 March 2016 07:28

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2609

Jsou okamžiky v životě - ať už jednotlivce, či státu - které rozhodnou během chvilky na dlouhá desetiletí dopředu. Pokud si promítnete vlastní život, jistě jich tam pár najdete. Většinou negativních, které, kdyby se nebyly staly, ubíral by se váš život jinudy, často v předchozích, poklidných a úspěšných kolejích.

Pro lepší ilustraci a z dějin národa, obecně známých, jich namátkou pár vyberme : Bitva na Moravském poli, Bitva na Vítkově a celé následné husitské hnutí, Bitva na Bílé hoře a pak samozřejmě, přelomové momenty posledního století - Mnichovská zrada, únorový komunistický puč či o 20 let později bratrská srpnová pomoc, co nepřijela na žně.

Při zastupování rodičů bývám - bohužel - takto přelomovým okamžikům v životě jejich i jejich dětí často přítomen.

Co jiného než osudovou výhybkou je svěření dětí do péče ? Za současného stavu justice to znamená výhybku buďto na kolej bezpracného zaopatřeného života na úkor někoho jiného, v případě (několika málo) zodpovědných jedinců, kde matka byla od počátku zcela nepoužitelná, pak klid a mír a pokračování v předchozí úspěšné kariéře, anebo naopak - zásadní životní zlom a začátek dlouholetého bezuzdného pronásledování přes výživné, ať už exekucemi či trestními řízeními, na jejichž konci není nic jiného než zničený život všech zúčastněných, tedy jak povinného (skoro vždycky je to otec), tak dětí - a nakonec, velmi často, i úřady preferované a chráněné osoby, skoro vždycky matky, která - díky stoprocentní ochraně feministického státu - obvykle zpustne natolik, že až - konečně - skončí vyživovací povinnost a s plynutím let i její biologická schopnost vyrábět si další vyživovací pohledávky - je naprosto nepoužitelná příživnice, vhodná skutečně akorát tak do sociálního ústavu.

A děti, při pohledu na takto zničené oba rodiče, se mohou jedině stydět a marně hledat, oč by se opřely alespoň morálně, a často pak končí na drogách a alkoholu.

Výsledek práce nevzdělaných a arogantních "odborníků" z justice, co ve svém oboru nemají ani základní vzdělání a ani je nic nenutí si ho doplnit. A každý výsledek práce je pro ně dobrý.

Jeden takový přelomový okamžik jsem uplynulého týdne zažil ve Zlíně, kde jsem zastupoval jednoho lékaře, v současnosti pracujícího - už přes dva roky-  ve Skotsku.

Jednalo se o odvolání, tedy jednání před krajským soudem, a to ve složení Mgr. Milan Zavrtálek, Mgr. Magdalena Garguláková a JUDr. Ladislav Pavlíček.

U soudu 1. stupně jsme navrhovali střídavou péči, a to právě s odvoláním se na případ dnes již dospělé dcery herečky Barbory Srncové, která ve střídavé péči - a mezi dvěma zeměmi - vyrostla, jak sama dnes říká, ku svému prospěchu.

Pro zlínský soud, a stejně tak i pro protistranu, to zjevně byla španělská vesnice. O ničem takovém v životě neslyšeli, právnička matky to označovala za nebezpečný experiment (jinde dávno vyzkoušený a fungující, leč, pravda, do Zlína zatím nedorazivší).

Střídavou péči zamítli, otci - mírně - zvýšili výživné - a to bylo asi tak vše. Rozsudek soudce Bobka.

Odvolání (naše) tedy směřovalo zejména proti zamítnutí střídavé péče, s tím, že oba rodiče prokázali, že jsou pro výchovu dítěte  způsobilí a mají o ni zájem - čímž jsou - podle našeho názoru - a také podle zákona - zcela splněny podmínky pro nařízení střídavé péče, další dokazování nadbytečné.

Stejně jako tahanice o výživné - protože dítě se prostě bude podílet na životní, a zejména kulturní úrovni svých rodičů, tím nejpřirozenějším způsobem - totiž tím, že s nimi bude žít.

Byť s každým z rodičů jen po určitou dobu.

No - pro zlínský soud něco absolutně nepředstavitelného.

Jak jsem správně předpokládal, jediné, co ty poloprimitivy bude zajímat, budou otcovy peníze. Tak se i stalo.

Dodejme, že odvolání matky směřovalo - jak je "dobrým zvykem" - výhradně proti výši výživného, chtěla ho zvýšit, a to drasticky, ve srovnání s předchozím stavem čtyřnásobně.

No - a co myslíte, že soud, mající ze zákona hájit především zájmy dítěte, zajímalo ?!!

Ne to, že by holčička mohla chodit ve Skotsku do školy (na to otec donesl potvrzení, kde se psalo, že dítě přijmou do školy kdykoliv, bez ohledu na jeho předchozí docházku v České republice) a tím získat nejen automaticky minimálně jeden světový jazyk a základní vzdělání, upotřebitelné všude na světě, včetně - a to zejména - pozdějšího BEZPLATNÉHO  přístupu na všechny státní skotské univerzity, tedy v podstatě zajištění bezplatného a mnohem kvalitnějšího vzdělání než jakého se mu kdy může dostat u nás. Marně jsem poukazoval na to, že za tuto možnost velká část odrostlejší české mládeže později platí nehorázné částky, jen aby to mohla získat a studium v zahraničí je pro ni zbožným - a často nedostupným - snem, zatímco tady se přímo vnucuje samo a ještě zadarmo, ne to, že by vyrůstala ve dvojím, mezinárodním prostředí, což by jí umožnilo snadný pohyb a orientaci po celé Evropě, ne to, že by ve Skotsku měla zajištěno ve škole i živobytí na účet tamního státu - ale to, že matce skončila mateřská, takže by neměla  hypotéku na dům z čeho platit, resp. by se musela značně uskrovnit.

Takže svěření do střídavé péče bylo zamítnuto - s naprosto vágním a ničím nepodloženým tvrzením, že by to holčička psychicky nezvládla ( všimněte si : Oč větší diletant ve vlastním oboru, o to častěji fušuje do oborů dalších, o kterých neví už vůbec nic - soudci nejčastěji do profesí psychologů a lékařů, o kterých se naivně domnívají, že na ně mají rovněž patent na rozum) - a jediné, co soud "řešil", bylo výživné.

To otci zvýšili ze dne na den prakticky podle přání matky, jen o malinko méně, otec má najednou platit 10 tisíc měsíčně (na 6-tileté dítě !!!) - a aby toho nebylo málo (matka přece platí hypotéku, že ?!!) - tak mu ještě doměřili doplatek skoro 140 tisíc.

Tedy : Otec, který dosud neměl na výživném dluh ani korunu a sám ho dobrovolně zvýšil, z ničeho nic dluží 140 tisíc + 10 tisíc měsíčně k tomu !!

Aneb: Plaťte vzorně výživné - nejlepší to recept na to, aby vám ho drasticky zvýšili, obvykle i několik let zpětně. Neboť za každou slušnost nutno dotyčného exemplárně a drasticky potrestat.

Hm - a co za to všechno ?!! Stručně řečeno : NIC.

Soud mu totiž fakticky i současně znemožnil styk, neboť prohlásil, že proti úpravě styku jsme se neodvolali, a proto ji řešit nebude.

Přitom v odvolání stálo, že úprava styku vychází výlučně ze svěření péče matce, pokud by tato péče byla zrušena nebo změněna, ztrácí úprava styku smysl, pokud by naopak změna péče nařízena nebyla, pak padá i ustanovení o úpravě styku, protože naše neodvolání se v tomto bodě je na změnu péče vázáno.

Otec k tomu doplnil ještě vlastní odvolání, kde o naprosto nevyhovující úpravě styku rovněž psal.

Pro lepší představu : Úprava styku - tak, jak byla v rozsudku - byla naprostým anachronismem, vycházejícím ze situace, kdy dítě bylo malé (rok staré) a otec žil ve Zlíně, tedy v dosahu matky a mohl si dítě přebírat například na odpoledne, apod.

Ze Skotska do Zlína pro dítě na odpoledne asi sotva pojede.

Soud to nezajímalo, ač v tomto typu soudního řízení není odvoláním výslovně vázán a může - a i má - upravit poměry tak, aby byly v zájmu dítěte, a je-li tam úprava styku s otcem, pak tak, aby byla vyhovující či vykonatelná - a jestliže otec žije a pracuje 3 tisíce kilometrů daleko, pak tak, aby se s dítětem vůbec stýkat mohl, což i naprostý idiot ví, že to asi nebude jedno odpoledne.

Co je ale nejvíc zarážející, je stav, srozumitelný snad i negramotnému, zcela bez jakýchkoliv studií na první pohled :

Totiž že tady se rozhoduje mezi tím, jestli dítě vyroste v mezinárodním prostředí, připravené na práci a život kdekoliv ve světě - anebo v zapadlé vísce u Luhačovic, v nepříliš kulturní rodině své matky a jejího nového manžela, povoláním svářeče.

Je tak obtížné rozhodnout, co je asi spíše v zájmu dítěte, pokud ho mám hájit ?

Nabízí se nádherné srovnání :

Letos má kulaté výročí král a císař Karel IV. Celá země si chystá oslavy, všichni Češi se k němu hrdě hlásí jako ke svému velkému panovníkovi.

Málokdo si současně uvědomuje, že nechybělo mnoho - a žádný panovník evropského formátu by z něj nejspíše nikdy nebyl.

Jeho otec, Jan Lucemburský, často pobývající v cizině, umožnil svou dlouhodobou absencí rozsáhlé pikle české šlechty, usilující o moc v zemi - a v jejich plánech hrála důležitou roli i královna Eliška a její malý synek. Ona sama začala spekulovat o tom, že by mohla kralevice vlastně dosadit - za zády otce a s pomocí šlechty - na trůn, a protože byl malý, vládnout vlastně za něj, tedy jeho jménem.

Jan Lucemburský byl ovšem muž činu, a když se o těchto piklech dozvěděl (asi měl slušnou informační službu, a ne BISku), přerušil válčení na všech evropských bojištích, vrátil se do Čech - a mocichtivou Elišku internoval na hradě Lokti i se synem - tomu ovšem rychle našel jiné řešení : Vzal ho s sebou do Evropy a nechal vyrůst na nejvýznamnějších panovnických dvorech - a PRÁVĚ TO  umožnilo Václavovi, pozdějšímu císaři Karlovi, získat celoevropský formát, rozhled a vliv.

Co na tom, že až se - jako dospělý - vracel do Čech, zapomněl místní jazyk. Tak si ho zase rychle osvěžil !!

Kdyby byl zůstal v Čechách, utopil by se v jejich malých poměrech, v Evropě by ho nikdo neznal a nerespektoval, svého pozdějšího věhlasu by nikdy nebyl dosáhnul. Možná by z něj byl jen další loupeživý lapka - jako byli ti rytíři, kteří prostřednictvím jeho matky usilovali o královskou moc.

Jedna kolej, jedna výhybka. Jeden král, co si v rodině uměl udělat pořádek - a díky tomu vychoval mocného a velikého syna, svého nástupce.

Pohled na zlínské soudce byl zoufalý. Malost, hloupost, nevzdělanost. Jako u nás už tradičně a všeobecně. A nenávist ke všem, co z tohoto předpisu jakkoliv vybočili.

Pohled o to zoufalejší, že ze tří soudců byli dva mladí, odhadem jistě do 40-ti let, spíše kolem pětatřiceti.

Generační výměnou to tedy rozhodně nebude. Jak já říkám - většina z nich se jako staré struktury už narodily.

Když jsem se vrátil ze Zlína, koupil jsem si místní zpravodaj. Jeden zdejší sedlák, pěstující dobytek - a zrekonstruovavší polorozpadlý mlýn - si tam stěžuje na naschvály stavebního úřadu a úředníků odboru životního prostředí, co mu dělají za naschvály a jací to jsou primitivové.

Nejsem to tedy zdaleka jenom já, kdo má tenhle pocit.

Že současný státní aparát zaměstnává výhradně lidský a společenský odpad - a ten se živí - a baví - tím, že schopnějším lidem, na nichž je přisát jako pijavice - ztrpčuje a znepříjemňuje život, který má právě od nich předplacen.

Nutno dodat, že za estébáka Babiše těchto primitivů nalezlo do státního - a městského - aparátu ještě daleko více než kdykoliv předtím a jsou o to drzejší, oč hloupější a neschopnější.

Dokud tu bude státní aparát na to, aby škodil schopnějším a bezuzdně - a hlavně beztrestně - je pronásledoval, nemůže se tato země nikdy pohnout kupředu, natož přiřadit se k vyspělému světu.

A jestliže každou podnikatelskou snahu, každý nezávislý postoj utopí hned v zárodku v moři naschválů a šikany, brzy pak na tyto stovky tupých parazitů nebude mít kdo dělat.

____________________________

____________________________