Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

50. výročí činu Jana Palacha

Details

Created: Thursday, 17 January 2019 14:00

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2847

   Poprvé masově slaveno. Snad až příliš. 

Mimochodem odráží zpoždění společnosti jako celku. V tomto případě je to skoro 30 let. 

30 let lze Palachův čin legálně slavit a připomínat - a teprve letos se tak ve větší míře děje. 

Před deseti lety, když se odhaloval Palachův pomník před gymnáziem v Mělníce - a také mě tam, jako jeho iniciátora, pozvali - jsem měl ještě pocit, že je to akce skoro ilegální, slavila se jen na daném místě - a velká média o ní prakticky nereferovala a ani tamní občané o ní mnoho nevěděli - pokud zrovna nepatřili mezi pozvané. 

Myslím si, že toto zpoždění je němým důkazem účinnosti - zde komunistické - propagandy, která Palacha prostě zamlčovala, jak kdyby neexistoval. Protože oběť nejvyšší, jak byla také nazvána, lze jen těžko zpochybnit, zesměšnit, urazit, ponížit. V takových případech má propaganda už jen jeden - ale v důsledku vcelku účinný nástroj - dlouhodobé mlčení. 

Nakolik Palachův čin oslovil ty, v jejichž prostředí vzniknul, totiž studenty, nejlépe dokazuje, že i jejich současná generace si tento čin - dobrovolně a ráda - připomíná. I bez nějaké úřední organizace. 

Palachův čin se připomíná a oslavuje naprosto právem. Není totiž většího důkazu občanské statečnosti než nezištné obětování vlastního života s cílem probudit tápající a mrákotný vlastní národ. 

Tyto letoší masové oslavy přispěly k tomu, že jak o Janu Palachovi, tak i o činu samém, vyplynulo napovrch ještě množství dosud neznámých skutečností, které nebyly nikde zmíněny, ani publikovány, byl popsán i Palachův psychologický profil, musím přiznat, mně osobně tak blízký. 

K Palachovi se konečně přihlásila nejen filosofická fakulta, kam ostatně chodil jen velmi krátce, ale i jeho původní vysoká škola, ze které přišel - a tou je Vysoká škola ekonomická.

Zkrátka, skutečnosti a pozadí Palachova činu - konečně - vešly v obecnou známost, alespoň těch, co je znát chtějí. 

O to smutnější je vidět film Jan Palach, režiséra Roberta Sedláčka, který musím označit za nepovedený a umělecky spíše podprůměrný pokus zmapovat poslední rok Palachova života, se kterým si autor - vzdor bezesporu nemalému rozpočtu - nedal příliš pečlivé práce, ba, co hůř, některé scény si zjevně celé vymyslel, včetně některých celých pasáží. 

Je s podivem, že autor si patrně zjistí, v čem se tehdy chodilo a snaží se i Palacha do toho obléct, ale už si nezjistí, jak vypadali tehdejší policajti - tedy "příslušníci Veřejné bezpečnosti" -  a klidně je obleče do uniforem nejdříve z půlky 70. let, tedy skoro o 10 let později, než se film odehrává - a hlavně : NIKOMU TO NEVADÍ, NIKOMU TO NEPŘIPADÁ DIVNÉ  !! Film klidně pustí na veřejnost. 

Celý ten film je zjevně uměle natahovaný, dal by se snadno sestříhat sotva na polovinu dnešního času, obsahuje řadu ničím nepodložených scén, které pro smysl filmu nejsou vůbec důležité, ani potřebné - a nejsou ničím doloženy - a hlavně : Jsou naprosto zbytečné - a divák se musí ptát, proč tam vlastně jsou a co jimi tak asi básník - pardon, režisér - chtěl říci... 

Vzdor těmto všem okázalým oslavám a připomínkám a vzhledem k tomu, jak jsem Palachovu osobu a jeho smýšlení poznal sám, si troufám říci, že Palacha by asi nejvíce potěšil jediný druh připomenutí - a sice pozastavení se v rytmu všedního dne - a tichá vzpomínka, upřímně věnovaná jeho zmařenému mladému životu. 

Tak jsem výročí jeho činu slavil - a to už od svých studentských let, tedy ještě za hluboké normalizace - já. 

A včera, v 50. výroční den, jsem měl navíc vzácnou a výjimečnou možnost mu tuto vzpomínku věnovat při průjezdu přes jeho rodné Všetaty - kudy jsem hned 2x projížděl na soud a ze soudu v Ústí. 

Mimochodem, když jsem jel zpátky, vystupovala ve Všetatech větší skupinka mladých lidí, ozbrojených mikrofony a kamerami - a to i těmi velkými, chlupatými, co nosí hlavně televizáci. 

Věřím, že šli na tamní hřbitov i k jeho rodnému domu. A v duchu jsem šel s nimi. 

Teprve nyní, 30 let po sametové revoluci, se stát odhodlal tento dům vykoupit a rekonstruuje se - pomalu - na Palachovo muzeum. 

Věřím, že Jenda by byl upřímně potěšen. Hlavně těmi neokázalými, tichými, leč vroucnými vzpomínkami prostých lidí, kteří k nim nebyli nikým ani donuceni, ani naorganizováni. 

Protože - vyššího ocenění ani nelze dosáhnout... 

Kdo v myslích lidí žije, neumírá. 

______________________

______________________

______________________

______________________