Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Mravně zpustlá osoba

Details

Created: Friday, 07 May 2021 14:16

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 2074

současného předsedy Soudcovské unie, ztělesňující soudcovský stav jako takový. A její rozbor. 

Tvrdí, že se mi to všechno jenom zdálo. Popřípadě, že to jsou jen moje subjektivní, ničím nepodložené dojmy... Tak jsem mu je dnes trochu podložil. 

Nakonec se ještě dozvím, že mě nikdy nikdo nepronásledoval - a tudíž ani není koho volat k odpovědnosti.

To už jsem ostatně jednou zažil. Za Velkého Vítězného listopadu. Taky najednou nikdo za nic nemoh´, nikdo nikoho nepronásledoval - a vlastně se nám to všechno jenom zdálo...  

_______________________

_______________________

slovník příliš připomíná slovník užívaný štrasburskými otci. Bere ho tedy – soudce Vávra – zjevně za něco závadového, za něco, za co by se měl přísedící stydět či co by dokonce mělo zakládat kárné provinění přísedícího soudce.

Přitom je třeba zdůraznit, že obžalovaný byl po celé desetiletí mluvčím Štrasburského výboru i rodičů postižených českou justicí, kteří se alespoň částečně domohli svých práv ve Štrasburku.

Už jenom z této skutečnosti je zcela zřejmě a naprosto jasně DÁN NEGATIVNÍ OSOBNÍ VZTAH  soudce Vávry ke zde obžalovanému.

To ale není signál jediný.

Soudce Vávra, jakožto představitel státní správy soudu, byl povinen – a to od r. 2006 do r. 2009, kdy se případ dětí zde obžalovaného projednával na jím řízeném soudě (OS P – 1) – zajistit jak kvalifikované soudce pro výkon tohoto povolání, tak – a to zejména – výkon závazných rozhodnutí nadřízených soudních orgánů, zde ESLP. Jako předseda Městského soudu za výkon těchto rozhodnutí byl osobně odpovědný v celé oblasti působnosti Městského soudu, tedy u deseti pražských obvodních soudů. Této odpovědnosti nikdy nebyl schopen dostát, naopak, když zde obžalovaný trval na výkonu mezinárodních rozsudků a rozhodnutí, navázal soudce Vávra na pronásledování obžalovaného, započaté jeho předchůdcem, soudcem Sváčkem.

Když v březnu 2009 zde obžalovaný zabavil na základě rozhodnutí jím vedeného občanského sdružení soudci soudní spis svých nezletilých dětí, s tím, že česká justice měla 3 roky na to, aby rozsudek vykonala, přičemž neudělala ve věci VŮBEC NIC, byl soudce Vávra – jako představitel státní správy soudu – osobně odpovědný za pronásledování zde obžalovaného, kterého justiční stráž uvrhla, poté, co ho dostihla, do vězeňské kobky, kde byl nadále držen. Soudce Vávra se za obžalovaným dostavil s tím, že pokud mu dobrovolně vydá zabavený spis, bude údajně jeho chování posuzováno pouze jako přestupek.

Už tady soudce Vávra jednoznačně překročil svoje pravomoci, neboť nepřísluší státní správě soudu rozhodovat o tom, co je přestupek a co trestný čin, natož uzavírat s osobami údajně podezřelými jakékoliv dohody, které ostatně nikdy nehodlal respektovat.

Zde obžalovaný mu totiž spis vydal – ne kvůli jeho slibu, ale proto, že jinou možnost, jsa držen v soudní kobce, bez pomoci veřejnosti stejně neměl – načež byl obviněn ze dvou trestných činů, a to výtržnictví a pohrdání soudem a další dva roky pro tyto činy souzen, v prvním, i druhém stupni také odsouzen a následně i vězněn, a to až do zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším soudem v rámci podaného dovolání.

Přitom Vávra po celou dobu musel dobře vědět, že za jednáním obžalovaného nestojí nic jiného než jeho zcela legitimní vůle, podepřená vůlí občanů z občanského sdružení, prosadit a vykonat pro ČR závazný mezinárodní rozsudek.

Vávra tedy nese OSOBNÍ ODPOVĚDNOST za zcela nelegální věznění zde obžalovaného, za iniciaci takového řízení a za jeho další udržování. Tedy za cílené pronásledování obžalovaného, jenž vystupoval v zájmu spravedlnosti a výkonu práva.

Jako takový se pak soudce Vávra jeví zcela amorální osobou, jejíž mravní a morální profil je  neslučitelný s definicí nezávislého, erudovaného a nestranného soudce. Přitom, jako předseda Soudcovské unie, má tyto soudce ztělesňovat a zaštiťovat.

Dále : O mravní a morální zvrácenosti této osoby výmluvně svědčí velmi nedávná příhoda s přísedícím Městského soudu v Praze, Janem Musialem, který uprostřed řízení se odmítnul dalšího jednání soudu účastnit a nazval předsedkyni senátu čůzou.

Stalo se tak po zhruba 12-ti letech působení dotyčného ve funkci přísedícího soudce, nebyl to tedy žádný nováček a musel soudní řízení i soudní praktiky dobře znát.

Jestliže takovýto člověk reaguje tímto způsobem na průběh dokazování před soudem, nutně k tomu musel mít závažné, ba zcela výjimečné důvody.

Soudce Vávra, jakožto představitel státní správy soudu, měl za povinnost tyto okolnosti vyšetřit, což se nikdy nestalo. Namísto toho, aby zjistil, co přísedícího k takto výjimečné reakci vedlo, podal na něj stížnost u magistrátu s tím, že navrhuje jeho odvolání z funkce přísedícího soudce, za situace, kdy tento přísedící na svou funkci stejně sám resignoval a nehodlal v ní pokračovat.

Z toho plyne poměrně závažné zjištění, že :

§  Křivé, bezskrupulozní souzení a provádění dokazování se stalo na Městském soudě v Praze, a to právě za předsednictví JUDr. Libora Vávry, naprostým standardem. Standardem nejen trpěným, ale i podporovaným, kdy jsou pronásledováni ne ti, kteří mafiánské praktiky soudnictví prosazují a provádějí, ale ti, kteří na ně upozorňují a odmítají je nadále snášet. Děje se tak obecně, pravda, i bez osobního vztahu k těmto kritikům.

§  Justice pod řízením JUDr. Libora Vávry se změnila od státních orgánů určených pro výkon spravedlnosti na osobní zájmový spolek soudců, státních zástupců, jejich rodin a jejich známých, společně a organizovaně páchající mnohačetné zlo a následně se vzájemně kryjící, aby se vyhnuli řádné zákonné odpovědnosti za tyto skutky, která by rozhodně nebyla malá.

Jako takový nesplňuje opět soudce Vávra základní požadavky na definici nestranného a nezávislého soudce.

Jeho obecná nezpůsobilost spravedlivě soudit se ostatně výmluvně projevila i v tomto řízení samém, v následně vydaném rozhodnutí (usnesení), ve kterém – zcela nelogicky – ruší rozsudek soudu 1. stupně, byť prý všichni předtím postupovali naprosto správně, rozsudku nelze nic vytknout a čin obžalovaného všechny formální znaky trestného činu naplňuje.

Tady nutno uvést, že formálním znakem každého trestného činu je především společenská nebezpečnost – a tu rozhodně nelze spatřovat, alespoň v demokratickém právním řádu ne, v činu, směřujícímu k upozornění veřejnosti na obnovu totalitního pomníku, oslavujícího středověkou totalitu a národní potupu a porážku.

Za této situace, pokud mu takový případ doputoval legitimním způsobem – jak sám tvrdí – na stůl, o čemž lze velmi důvodně pochybovat, bylo jeho povinností v neveřejném zasedání rozsudek soudu 1. stupně zrušit a věc vrátit až do přípravného řízení se závazným pokynem k zastavení trestního stíhání pro důvody, zcela vylučující spáchání trestného činu za daných okolností.

TAK BY JEDNAL ERUDOVANÝ A OBJEKTIVNÍ SOUDCE, a jestliže si chtěl Vávra ušetřit veřejné projednávání věci, které sám nazval „tyjátrem“, měl k tomu všechny dveře otevřeny.

Nevyužil jich, naopak : Patrně prahnouc po laciné slávě a zcela nezasloužené popularitě se snažil vypadat před médii a početnou veřejností jako ten dobrý a tolerantní, který – vzdor, podle něj, problematickému obžalovanému – stále má ještě velkorysost a nadhled konstatovat, že jednání obžalovaného nelze posuzovat jako trestný čin.

Přednesené zdůvodnění jeho usnesení je ovšem pokusem o krytí oslav totality, a tedy nepřímo i pokusem o obnovu totality, a to spolu se všemi, kteří se na trestním řízení až do té chvíle podíleli a které Vávra označil za naprosto v pořádku a bez závad.

Nutno dodat, že logicky zdatní jedinci obvykle neruší rozhodnutí, jež sami prohlašují za řádná, věcně správná a jsoucí v pořádku.

Pokud jde o ostatní dvě členky senátu (JUDr. Jaroslava Lišková a Mgr. Ing. Daniella Sarah Sotolářová), je pravdou, že s nimi nemá obžalovaný osobní zkušenosti, ovšem sama skutečnost, že zasedají – bez námitek – s Vávrou ve stejném senátu a že stejně tak netlačily na neveřejné rozhodnutí ve prospěch obžalovaného, ke kterému zde byly splněny všechny podmínky a které se přímo samo nabízelo, rozhodně nemluví v jejich prospěch, a to zvláště za situace, kdy obžalovaného i genezi jeho případů a konfliktů s Městským soudem a jeho vedením musely dopodrobna znát.

Závěrem vznáší obžalovaný také námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, především pak JUDr. Jana Sváčka, dřívějšího předsedy Městského soudu v Praze, jenž, konec konců, Vávru sám vybral a do pro něj zcela neadekvátní funkce nainstaloval, přičemž jediným možným kritériem pro tento krok mohla a musela být jedině apriorní loyalita dotyčného k čemukoliv, co pochází ze strany soudců a justice samotné.

Dále namítám podjatost soudce Jiřího Lněničky a Pavla Zelenky, kteří mne osobně znají (a já je a jejich nejslavnější „případy“, stejně jako styl jejich souzení a osobností) a jejichž mafiánské praktiky byly obecně odsuzovány, jsou veřejně známy a jediné, nad čím se lze podivovat, je skutečnost, že dotyční dosud  stále aktivně soudí.

Pavel Zelenka je obžalovanému navíc dobře znám i z kárného řízení se soudcem Bláznou, kde se ho (kárně obžalovaného) osobně zastával a obhajoval ho, ač mu bylo dobře známo, že kárně řešený soudce je evidentní psychopat se sklony k sadismu a k týrání obžalovaných, k čemuž dostával ve své funkci zcela neomezenou příležitost, a proto také bylo cílem kárného řízení jeho působení ve funkci soudce ukončit.

Tatáž námitka platí i vůči soudci Vávrovi, který – už z pozice předsedy Městského soudu – veřejně prohlašoval do médií, že kárné řízení vůči soudci (Bláznovi), který nechává bezdůvodně zatýkat lidi na ulici, vůbec nechápe, neboť takový soudce prý jen koná svou povinnost.

Pavel Zelenka ostatně proslul i z kauzy Davida Ratha, kde zcela v rozporu s vlastními dřívějšími rozhodnutími prohlásil policií pořízené důkazy za nelegální a neupotřebitelné, což s vysokou mírou pravděpodobnosti činil za vysoký úplatek, protože jinak jeho jednání nedává žádný smysl a důvodné pochybnosti v tomto případě nedokázal nikdy věrohodně rozptýlit, ostatně ani rozptýlit nejdou.

Navrhuji proto, aby byl soudce JUDr. Libor Vávra z řízení vyloučen nejen pro podjatost, ale i pro právní a profesní nezpůsobilost a mravní a morální zpustlost a s ním vyloučen také celý jeho senát 67 To.

Dále navrhuji, aby z rozhodování o námitce podjatosti senátu 67 TO MS v Praze byl vyloučen celý Vrchní soud v Praze, neboť byl-li v minulosti vyloučen jeden soudce (zde JUDr. Jan Sváček), je důvod pochybovat o nepodjatosti i všech ostatních soudců téhož soudu.

Současně k námitce podjatosti přikládám listiny, dokazující podjatost příslušného senátu, soudce Vávry i celého Městského soudu samotného podle níže uvedeného seznamu.

                                                                                                                      Ing. Jiří Fiala

                                                                                                                       obžalovaný

Příl. :                   

¨      Usnesení VS v Praze č.j. 8 Ntd 7/2008 ze dne 8.8. 2008 (o vyloučení celého Městského soudu v Praze z kauzy obžalovaného)

¨      Usnesení MS v Praze č.j. 1 Nc 542/2006 – 47 ze dne 1.8. 2006 o vyloučení

               23-ti soudců OS P – 9 (z nichž někteří dnes soudí na MS v Praze).

¨      Návrh na odnětí a přikázání věci ze dne 12.12. 2013 č.j. 3 T 180/2013 OS P – 5

¨      Správní rozhodnutí Spr 343/2020 ze dne 29.9. 2020, učiněné Vávrou těsně před odchodem z funkce předsedy MS v Praze ve snaze pomstít se obžalovanému pokusem o zabavení jeho zděděného majetku

____________________________

____________________________

___________________________

___________________________