Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Přes Ukrajinu nahlížejme vlastní zbabělost

Details

Created: Tuesday, 29 March 2022 08:54

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 633

Není horšího signálu agresorovi než když se oběť vůbec nebrání. 

 Máme v Evropě, i ve světě, pověst zbabělců, co se nikdy nebrání a kam si každý může přijít kdy chce, sebrat si, co chce - a zase odejít, nebo zemi vyrabovat, nebo si ji - nevyrabovanou - ponechat. 

Nemohli jsme dát světu horší signály než byly ty poslední dva - tedy v r. 1938 a zejména o 30 let později, v r. 1968. 

V obou případech jsme neměli - sami - šanci na vítězství, ale i v obou případech jsme mohli účinnou obranou mnohé získat - a jen máloco ztratit. 

Argumenty o ušetřených lidských životech zde nemohou obstát. Ušetřili jsme totiž nejen životy vlastní, ale také životy agresorů, kteří pak byli následně o to silnější ještě někde jinde. Navíc - v případě r. 1938 - vyzbrojeni našimi zbraněmi a naším průmyslem, a teprve po 80-ti letech se dovídáme, jak nezanedbatelným. Viz - třetina výzbroje, především tanků, německé armády, která zaútočila v r. 1940 na Francii, pocházela z čs. zdrojů. Francouzi tak dodatečně, ale přece jen, za svou zradu dosti draho zaplatili. 

 Na Ukrajině můžeme velmi názorně vidět, co asi by se bylo stalo, kdybychom se po přepadu 21. srpna postavili na odpor. Měl, samozřejmě, pravdu Karel Kryl, když říkal, že země, vlastnící armádu, se musí bránit. 

Agresor byl tehdy i dnes stejný - ruská generalita, ruští maršálové. Ti, jak vidno, znají jediný scénář - přepadnout, nejlépe ze vzduchu, hlavní město, pozatýkat vládu a představitele země - a tím ji připravit o možnost organizovaného odporu. Zbydou pak už jen neorganizované hrstky obyvatel, které moderní armáda snadno zvládne a prakticky beze ztrát přemůže. 

U nás se jim do puntíku povedlo. Můžeme poděkovat tehdejším představitelům, že o odporu ani vážně neuvažovali, natož aby se na něj postavili. 

Dnes, na Ukrajině, můžeme vidět, jak je to důležité - bránit se. 

Protože zjevně ani agresor nemá v prvních chvílích jasno, jak se situace vyvine. Jde-li vše snadno, proč by nepokračoval. Narazí-li na houževnatý odpor, který ho stojí obrovské ztráty, včetně ztráty cti a svědomí na mezinárodním fóru, může začít couvat. To dnes na Ukrajině jasně vidíme. Putin už nemluví o denacifikaci, ani o likvidaci původní, zcela legitimní, vlády. Začíná se jevit, že mu budou stačit (a budou muset stačit) ústupky stran Donbasu či Krymu, které stejně byly v ruských rukou už před válkou. 

Jinými slovy : Agresor narazil na odpor - a musí revidovat svoje plány. 

U nás nenarazil na odpor ozbrojený, ale jen občanský. I to málo stačilo k tomu, aby revidoval svoje plány - a upustil od ustavení nové, dělnicko-rolnické vlády v čele s evidentními vlastizrádci. 

Na Ukrajině bude muset upustit od svých původních plánů zcela. Jistě, stojí to životy, stojí to  i nemalé materiální hodnoty - ale také, a o tom se moc nemluví, to mnohé přináší. Především pocit národní identity, národního uvědomění a národního souznění. A - mezinárodní respekt. Ten už vůbec není k zahození - a v míru by trvalo celá desetiletí podobný vytvořit. 

Nic není zadarmo, svoboda a nezávislost pak nejmíň. 

A ještě bych se rád vyslovil k propagandě, šířené proruskými a obecně dezinformačními servery - o tom, jací jsou Ukrajinci fašisti a že vítali se slavobránami Němce, a pod. 

K tomu je třeba znát historii. Především tu o hladomoru na Ukrajině ve 30. letech, kdy pro Ukrajince byl stalinský režim symptomem té nejhorší a nelidské diktatury, jakou si lze představit, diktatury, která jich miliony naprosto bezdůvodně povraždila. Při těchhle zkušenostech se vůbec nelze divit, že na Němce pak hleděli jako na osvoboditele, ostatně stejně, jako celé Pobaltí, které by tedy mohlo být označeno za nacistické rovněž.

A může to šířit jedině hlupák, kdo o jejich státních a životních zkušenostech opravdu neví vůbec nic (v tomto kontextu mě napadá jistý donedávna protest zpěvák, který k stáru a po vyznamenání od estébáka zblbnul natolik, že šíří masově bláboly o fašismu na Ukrajině). 

Ukrajina sama deklaruje, že patří do Evropy - a že chce patřit do Evropy. Nutno dodat, že pro to také po všech stránkách dělá, co může. A to i po stránkách, na které jsme se my - zcela ostudně - nevzmohli. 

Věřme, že ji to do Evropy také nejen politicky, ale hlavně kulturně neochvějně posune. 

A současně bych Ukrajincům rád vzkázal : Chápeme Vaši potřebu rozsáhlé, zejména vojenské pomoci. Ale Evropu, i když vám pomáhá, berte s reservou, abyste pak rychle nedošli prudkého zklamání. 

Jako my. 

______________________

______________________

_______________________

_______________________