Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Je Mejzrová excesem, nebo ne ?

Details

Created: Monday, 25 May 2026 15:17

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 25

Samým o sobě ?  Asi v tomto duchu se neslo jednání Krajského soudu v Praze. 

Předmětem jednání byly vulgární dopisy adresované Mejzrové (jinak vedoucí správního úseku MÚ v NYmburce), za které byla autorovi udělena 30-ti tisícová pokuta. 

Vulgárnost dopisů nikdo nepopíral, ani jejich autorství. 

Spor byl o to, jestli situace, kterou Mejzrová vytvořila, byla excesem, nebo ne. Neboť pokud by excesem byla, i krajský senát byl toho názoru, že na ni lze takto reagovat. Ovšem - rovněž podle jeho názoru - se o exces nejednalo. 

Jak by takový exces musel vypadat, aby i krajský senát usoudil, že to už exces je, nedokázal sám definovat. 

Podobně jako kdysi soudce na Praze 2 nedokázal vysvětlit, jaké okolnosti by musely nastat, aby opravňovaly aktivaci čl. 23 Ústavy - o právu na spravedlivý odpor a převzetí funkcí nefunkčních úřadů -  když stav, kdy úřady kompletně ignorovaly pro ně závazný mezinárodní rozsudek, to údajně ještě není. 

Argumenty žaloby byly jasné - a důkazy rovněž : Není znám jiný případ, že by jakýkoliv jiný nebo i tento městský úřad napadly sdružení, které dobrovolně a po dlouhá léta a bez nároku na odměnu vykonává veřejně prospěšnou práci při ochraně veřejné zeleně, tedy alejí podél silnic. 

O tom, jak tato situace nadzvedla širokou veřejnost, výmluvně svědčí internetové reakce na zveřejněný článek, vydaný poté, co NSS rozhodl ve prospěch sdružení K 213 a zamítnutí žaloby na jeho ochranu zrušil. Viz Novinky.cz loni, 22. července : 

Ohlasy

K 213 vítězí na NSS

Veřejnost si velkou většinou přála znát jména úředníků, kteří za tím svinstvem stojí a navrhovala nejen jejich okamžité ukončení ve funkcích, ale také např. pořivázání k pranýři na náměstí, aby si na ně všichni mohli plivnout. To už za exces zcela jistě považovat lze. 

No, a tak v tomto duchu byl podán i opravný prostředek. Jak jinak - než mimořádný. Ty řádné jsou obvykle předem vyřazeny z provozu. U mimořádných je naděje sice mizivá, ale aspoň nějaká. 

 _______________________

 Muž odvezl spadlý strom ze silnice a dostal za to pokutu. Zastal se ho až Nejvyšší správní soud - Novinky, které se po zveřejnění Rozsudku NSS dožadovalo zveřejnění seznamu úředníků, kteří se na tom podíleli a jejich přísné potrestání, včetně návrhů na okamžitý zákaz další činnosti ve státních či veřejných službách nebo návrhů na přivázání na náměstí ke kůlu, aby si na ně každý mohl plivnout.

Článek, i diskuse k němu, jsou stále veřejně přístupné a senátu správního soudu vřele doporučuji se do těchto reakcí začíst, což považuji za důležité pro posouzení, zda se ze strany městského úřadu (a úřednice Mejzrové) jednalo o exces, či nikoliv. Ostatně, sama přiznala, že žádné jiné sdružení občanů za veřejně prospěšnou činnost městský úřad nikdy nenapadl.

Je zřejmé, že naprosto převažující část veřejnosti to za exces, jinde nemyslitelný a nepředstavitelný, považovala a považuje.

Jediný, kdo se s podstatou věci seznámil – a přesto to za exces nepovažuje – je – jaksi už tradičně – senát Krajského soudu v Praze, který vydal napadený rozsudek.

Jestliže to exces ze strany MÚ byl – tedy bezdůvodné napadení a  útok Městského úřadu Nymburk na integritu občanského sdružení K 213 a jeho vykonané aktivity a jestliže je považován za natolik podlý, zákeřný a společensky odsouzeníhodný, pak i následné reakce předsedy tohoto sdružení byly adekvátní, přiměřenou obranou.

Je tedy třeba  - pro právní posouzení věci - si uvědomit především dvě okolnosti :

§  Že to ze strany MÚ v Nymburce zjevný exces byl, po zveřejnění masově veřejností ostře odsouzený

§  Že úřední osoby, za kterou se vydává i Mejzrová, musí mít míru tolerance vůči slovním vyjádřením podstatně vyšší nežli běžný občan a co je pro běžného občana již nesnesitelné, musí být pro pracovníka městské správy, navíc za daných okolností, přijatelné

To, že u zjevného excesu by se mohlo jednat o zákonnou obrannou reakci, připustil i sám senát krajského soudu, věc posuzující.

Stěžovatel proto výše popsaný stav za zjevný exces má a doložil, proč a z jakého důvodu.

Dále : I sám senát krajského soudu konstatoval a připustil, že pokuta musí splňovat zákonné náležitosti. Tedy – nesmí být likvidační a musí být účelná, současně musí být zřejmé, že mírnější prostředky by k nápravě nevedly.

Ani jedna z těchto podmínek splněna nebyla.

I sám senát krajského soudu konstatoval, že ve spisu vůbec nejsou založeny žádné podklady, které by dokládaly, že si MÚ před uložením pokuty ověřil příjmové poměry pokutovaného a že tedy věděl, že pokuta je jednak vymahatelná, jednak není likvidační.

Ostatně, Mejzrová se tím vůbec netajila a před soudem v Nymburce při své svědecké výpovědi ve věci sp.zn.  10 T 7/2024 ze dne 27.8. 2024 vypověděla, že si žádné příjmové poměry pokutovaného neověřovala, neboť – prý – „každý má nějakou práci…“.

Jinými slovy : Otevřeně se přiznala, že vědomě nesplnila základní podmínky pro uložení pokuty a zákon ignorovala.  

A soud, přestože toto věděl, tedy že nebyly splněny základní podmínky pro uložení pokuty, podmínky, které sám předtím zmínil, najednou byl toho názoru, že pokuta je přesto zákonná, protože ji nechal v platnosti a žalobě o její zrušení nevyhověl.

Dostal se tak do rozporu nejen se zákonem (správním řádem), ale také s vlastním vyjádřením a předtím zastávaným vlastním názorem.

Prokázaná skutečnost přitom byla taková, že stěžovatel byl v té době bez práce a jeho příjem tvořily sociální dávky ve výši 5 - 6.000,- Kč měsíčně, tedy že 30.000,- Kč představovalo pro něj půlroční čistý příjem, navíc z nezabavitelného minima, tedy pokuta zjevně likvidační a nesplatitelná.

To může svědčit jedině pro důvodnost již dříve vznesené námitky podjatosti senátu, o jejíž důvodnosti ostatně svědčí i předchozí zrušený rozsudek ve věci těsně související (sp.zn. 1 As 185/2024). Přičemž, jak vidět, soud svého nezákonného a tendenčního rozhodování nehodlá zanechat, protože zůstává bez trestu.

V návaznosti na výše řečené, uplatňuji právní otázku, dříve NSS neřešenou :

Je správní soud povinen přihlédnout k tehdejším majetkovým a osobním poměrům žalobce, které žalobce uplatnil v řízení před správním krajským soudem, při posouzení přiměřenosti pořádkové pokuty?

A - je správní orgán povinen použít mírnější prostředky (např. domluva) než přistoupí k opatření krajní povahy - k udělení pořádkové pokuty, navíc ve zjevně likvidační výši?

V situaci zjevného excesu, který sám vyvolal ?

O neúčelnosti uložené pokuty ostatně nebylo a není pochyb, nezpochybnila ji dokonce ani protistrana, otevřeně přiznávajíc, že nejen že nevedla k nápravě, ale ještě celý konflikt vyeskalovala. Ostatně, o nápravě lze hovořit jedině na straně pokuty vystavujícího úřadu, který jako první narušil pokojný stav a bezdůvodně nebo ze smyšlených a překroucených důvodů na pokutovaného účelově zaútočil.

Protistrana dále namítala „důstojnost správního řízení“, resp. ohrožení této důstojnosti,  přičemž k ilustraci kompetentnosti senátu je třeba přičíst skutečnost, že se tvářil, že nechápe, jak s věcí souvisejí krádeže ze spisů nebo podvody na jiných správních úřadech, kde měl stěžovatel v poslední době nějaké jednání.

Jestliže spravedlnost mají vykonávat zjevně nekompetentní osoby na straně městských úřadů, osoby polovzdělané či vůbec nevzdělané, kterým činí problémy napsat jedinou větu bez tří hrubek nebo osoby, které v úředním styku dokonce kradou, zapírají a lžou, pak samozřejmě nemůže být o důstojnosti správního řízení ani řeči – přičemž stěžovatel rozhodně není osobou, která by ji narušovala, nebo za tento stav nesla odpovědnost.

A jestliže soudce nechápe, jak tyto skutečnosti souvisejí s projednávaným případem, kde protistrana argumentuje „důstojností správního řízení“, pak je na místě otázka po jeho vlastní kompetenci, případně schopnosti sledovat důkazní řízení a pochopit jeho smysl.

K poznámce soudu, že námitky o likvidační výši pokuty nebyly dříve zmíněny, stěžovatel podotýká, že doplňující skutková tvrzení pro již uplatněné žalobní body lze uplatnit i v řízení před správním senátem krajského soudu, což také učinil.

Námitku protistrany, že žalobce nemá co posuzovat úroveň pracovníků správních orgánů, chápe stěžovatel jako otevřené popření principů demokracie a vyjádření ryze totalitních postojů Krajského úřadu a jeho pracovníků, kteří o demokracii v praxi nemají ani nejmenší potuchy a mají za to, že tam jsou od toho, aby si za naše daně hráli na bezmezné, neomezené papaláše (které navíc ani nesmí nikdo kritizovat).

Každý občan má právo se vyjadřovat k veřejným záležitostem, tedy i ke kvalifikaci pracovníků veřejného sektoru (pokud se jim to nelíbí, nechť jdou pracovat do soukromna), a to zejména tehdy, když tyto skutečnosti (ať už kvalifikace pracovníků, nebo údržba silnic a alejí podél nich) zjevně nesplňují ani základní kritéria, která lze na ně rozumně klást a požadovat.

Zejména pak při vědomí rozpočtů, jež jsou na ně vynakládány.

                                                                                         II.

Z jednání soudu a postojů soudců stěžovatel pochopil – a za jediný pochopitelný bod považuje – evidentní strach soudců z legalizace jeho (stěžovatelova) způsobu jednání a vyjadřování. Z toho, že by zlegitimizovali sprosté nadávky vůči úředním osobám.

K tomu je třeba říci dvojí :

§  Pokud se městské úřady nevzmohou na důstojnější, erudovanější a vážnější osoby  nežli  jsou Mejzrová, případně tajemník Růžička, musí být připraveny na zásadnější reakce občanů. Jak ukázala diskuse pod článkem po zveřejnění Rozsudku NSS ze dne 22.7. 2025, sprostě jim vynadat je pořád ještě nejmírnější formou, jakou lze na takové jednání rozumně uplatnit (viz požadavky na zveřejnění jejich jmen, okamžitý vyhazov a zákaz další činnosti, anebo přivázání k pranýři za účelem plivnutí do tváře)

§  Postoj senátu KS v Praze lze označit jako čirý justiční populismus. S tím, že jistě každý odsoudí (a nikdo se nezastane) nějakého sprosťáka, který sprostě spílá státním úředníkům. K tomu je nutno uvést, že pokud právní vzdělání kohokoliv končí u první sprosté nadávky – a dál už není schopen je používat – neměl práva nikdy studovat a rozhodně by měl uvažovat o změně povolání, protože mu toto studium zjevně nic nedalo.

                                                                                         III.

Napadený Rozsudek KS je SOFISTIKOVANÝM ODŮVODNĚNÍM ZŘEJMÉ NESPRAVEDLNOSTI, navíc i v rozporu s dříve definovaným postojem a názorem správního senátu samotného,  tedy přesně tím, co ÚS definoval jako napříště zcela nepřípustné :

 Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci - a především obecným soudům - formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti.

Neudržitelnou je pak zejména aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu.

Mechanická aplikace mimo smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)].

Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.

Povinnost soudů nalézat právo přitom neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].

Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality.

Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je na místě ji korigovat použitím dalších výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického.

Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, bod 21 (N 158/58 SbNU 345)]. – Nález Ústavního soudu II. ÚS 3040/16 ze dne 18. 12. 2018

______________________

______________________

______________________

____________________________

____________________________