Odcizení není ještě zavržení !!

 

Vážená slečno,

k Vaší reportáži v dnešních televizních novinách na ČT 1 z tzv. Kulatého stolu Helsinského výboru na téma syndromu odcizeného (správně zavrženého) rodiče Vám musím vytknout jednu zjevnou nepravdu, a sice když jste uvedla, že syndrom odcizeného rodiče může vytvořit druhý rodič také tím, že se o dítě dlouhodobě nezajímá.

Nevím, kdo Vám to řekl, ale dotyčný o syndromu rozhodně mnoho nevěděl, protože to není pravda.

Předně je dobře používat správný a výstižný název, totiž syndrom zavrženého rodiče (nikoliv odcizeného), neboť jak vidíte, není to totéž.

Odcizené dítě totiž ještě nemusí nutně zavrhnout druhého rodiče, zatímco u zavržení je to jistota.

To, o čem jste mluvila, tedy dlouhodobé odloučení (třeba způsobení i nezájmem druhého rodiče), nezpůsobuje žádný syndrom, ale prosté odcizení (proto je zatraceně dobře rozlišovat odcizení a zavržení, protože to jsou dvě dosti odlišné věci), které lze snadno napravit. Často může být dítě - které ovšem není štváno - na svého druhého rodiče, kterého dlouho nevidělo, i velmi zvědavé a samo se mu přiblížit nebo o takové přiblížení usilovat.

Při zavržení ovšem není o ničem podobném ani řeči.

Při zavržení dítě druhého rodiče nenávidí, a zjevně neví, proč, přičemž nenávist s časem odloučení neklesá, ale roste. To je velmi důležitý znak, podle kterého lze syndrom dosti bezpečně rozlišit od prostého odcizení či i odůvodněné nenávisti vůči někomu, kdo dítěti ubližoval - ta totiž s časem vždycky - naprosto logicky - klesá.

Rozmlžit základní pojmy, jak to činí Helsinský výbor - a jak jste to převzala i Vy - je vždycky nejlepší cesta ke zmatení i skutečností, které pak nemají žádné řešení, když je nelze přesně pojmenovat (a tedy ani definovat).

Na druhou stranu, kladem Vaší reportáže bezesporu byla zpráva, že současné české státní orgány neumí tento problém nijak řešit - a - což mi v reportáži už chybělo - neumí to ani za situace, kdy jsou za to pranýřovány mezinárodními soudy, což je třeba případ můj a dalších rodičů, především otců, kteří u soudu ve Štrasburku porazili český stát na hlavu právě pro jeho totální neschopnost si s takovým problémem poradit.

Možná nebylo ani od věci ještě dodat, že rodiče, kteří na řešení tohoto problému nekompromisně trvají a odmítají se svých dětí vzdát, se postupně dostávají do otevřeného střetu s tupou státní mocí, která je následně kriminalizuje, bezostyšně pronásleduje a snaží se je společensky znemožnit, namísto aby se v zahraničí naučila, jak jejich problém správně a rychle řešit, za což je - i z jejich daní - samozřejmě placena.

Pokud Vám tyto nepravdivé informace sdělil Helsinský výbor, tak aspoň víte, do jak nepovolaných rukou se toto - pro společnost při dnešní rozvodovosti - poměrně zásadní téma dostalo.

S pozdravem

Ing. Jiří Fiala

_________________________

Ve zprávách na ČT byl chválen též ČHV za průkopnickou práci v projektu syndromu zavrženého rodiče. Ani slovo o přítomných na debatě, kteří toto téma začali propagovat a prosazovat jako první v České republiceLuboši Paterovi, Ing. Jiřímu Fialovi a jejich přátelům z K 213?!

 

z internetového zpravodajství Jana Šinágla