Rok blokád i společenského uznání

 

Především to byl rok, kdy jsme přešli od slov k činům. K činům, které nás zapíší do historie této země.

Lze říci, že z mnoha ohledů to byl rok přelomový, i když ne natolik, jak si myslím, že mohl být.

Zavzpomínejme, že už v lednu začaly naše blokády státních úřadů a první byla v Brně před Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, který „převzala“ přihlouplá feministka Pavlová.

Když jsme tu blokádu vyhlašovali, vůbec jsme netušili, s jakým se setká ohlasem a jakých výsledků se nám podaří dosáhnout. To, co při podobných akcích bývá problémem – totiž přitáhnout ve větší míře pozornost médií – tentokrát překvapivě žádný problém nebyl.

Sešlo se totiž několik nečekaně příznivých okolností : Jednak blokáda nebyla v Praze, ale v Brně, kde se opravdu něco takového neděje každý den a zhruba dvacítka brněnských novinářů byla skutečně nažhavena, co se bude dít. Proto nám věnovali maximální pozornost, která následně přerostla v minimálně týdenní celostátní a celoplošnou mediální kampaň za práva rozvedených otců. Do Brna také zjevně nesahaly nitky různých Sváčků, které jinak na pražské redakce mají nemalý vliv – což se také okamžitě projevilo, jakmile jsme se přesunuli do Prahy.

Pražské zpravodajství už mělo s objektivitou málo společného – asi jakoby někdo novináře, kteří nám po svých osobních zkušenostech zjevně fandili,  proškolil, jak „správně“ na nás mají nahlížet. Nicméně ti, kteří i nadále používali zdravý rozum, mohli dobře vidět, že pomluvy, které o nás šiřil Jirsa, Nečas a spol. jsou skutečně pomluvami, které nemají reálné opodstatnění.

Zde se poprvé projevilo i to, co se za celý rok stalo již obecným jevem – nikdo z oslovených či příslušných funkcionářů nenašel odvahu postavit se s námi před kameru a – jak se říká – vyříkat si to z očí do očí. Naopak – s množícími se našimi odpověďmi na podpásové otázky, které mnozí označovali za briskní a brilantní, chuť kohokoliv ze státních nebo alespoň rezortních představitelů si s námi sednout za diskusní stůl povážlivě klesala, až se dostala na bod nula.  A protože už málokdo věří i původně šířeným pohádkám o domácích násilnících, hulvátech a sexistech, zaujala k nám státní moc jediné stanovisko : Tváří se, že neexistujeme, všude, kde to jen trochu jde.

Jde to ovšem stále hůře.

Abych se ještě vrátil k té lednové blokádě : Zatímco v Brně to byl bezesporu nečekaný úspěch ohromující celou republiku, v Praze se to dá jednoznačně označit za spálenou šanci.

I já jsem po týdnu celostátní kampaně čekal, že víc lidí najde v sobě dostatek odvahy postavit se pokojným způsobem zdegenerované státní moci a jestliže nás před MPSV přišlo vždycky do deseti, bylo to hluboce pod naším očekáváním, pod očekáváním nepřítele (který na tuto akci vyčlenil nemalé policejní síly z celé Prahy 2 i s povolanými posilami) a zejména pod hranicí reálné možnosti tuto budovu se čtyřmi vchody skutečně efektivně zablokovat.  

Škoda !

Mohli jsme tehdy během jediného týdne posunout běh věcí o celá desetiletí kupředu a přinutit naprosto zaskočenou státní moc k reformě justice i tzv. sociálně-právní ochrany dětí, jakou tato země ještě nezažila, jakou nutně potřebuje a jakou jsme mohli řídit a dozorovat.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že to stejně jednou dělat budeme, už proto, že nikdo jiný v tomto státě nemá hlubší zkušenosti a znalosti z této oblasti než právě naše sdružení, je ovšem otázkou, kdy k tomu státní moc donutíme, protože dobrovolně to udělá jen stěží .

V březnu se konal odvolací soud ve věci dětí Fialových, tedy v případě mých dětí, který měl tento případ od základů zrevidovat, jak to předvídá mezinárodní Úmluva o štrasburském soudu. Máme za to, že tento případ je průlomový a je jasné, že jak se justice zachová v tomto případě, tak se bude chovat i ve všech ostatních na dlouhá léta dopředu.

I tuhle skutečnost jsme zvažovali, když jsme rozhodli o zbavení tohoto senátu soudcovských funkcí a znemožnění jeho dalšího jednání poté, co se ukázalo to, co všichni sice tušili, leč chyběly důkazy – a sice že justice není schopna dostát svým mezinárodním závazkům a neumí respektovat ani pro ni závazné nadnárodní rozsudky, a to už proto, že o tomto postupu nic neví, nemá na to žádný proškolený a připravený personál  - a hlavně se jí to nechce dělat, protože by z toho plynuly mnohé a velmi nepříjemné důsledky pro mnohé soudce, kteří případ do té doby vyřizovali.

 

Trvalo nám ani ne měsíc, než jsme akci připravili (a to jsme ji ještě kvůli Velikonocům museli o týden odložit) a vzorově provedli. Díky záznamu pořízeném Lubošem Paterou se už navěky stala nejen všeobecně známou, ale také součástí zlatého fondu české justice.

Stejně jako předtím MPSV, i Městský soud v Praze byl naší statečností a rozhodností zcela zaskočen a dost dlouho vůbec nevěděl, jak reagovat. Reakce a právní vědomí odvolaných soudkyň – zejména pak soudkyně Liškové – byly bohužel takové (tak ubohé), že jsme dodatečně získali jedině potvrzení správnosti toho, co jsme – plně  v souladu se zákonem i s přirozeným právem občana na spravedlivý odpor proti zvůli státní moci – před celou veřejností udělali.

Pro ty, kteří by si mysleli, že jsme dosti draze zaplatili za trochu srandy, bych pak rád uvedl, že i když právní vědomí naprosté většiny soudkyň či státních zástupkyň nesahá tak daleko, aby si to naplno uvědomovaly,  je nespornou skutečností, že rozhodnutí, kterými byly odvolány z funkcí, jsou platné právní doklady, které může zrušit buďto ten, kdo je sám vydal (a to se teda dámy načekají), anebo nejvyšší správní soud.  Do té  doby jsou samozřejmě platné a každý se může domáhat neplatnosti právních úkonů, které tyto osoby učinily. A je už jen na každém účastníku řízení, zda této možnosti využije, či nikoliv.

Pokud je nám známo, dámy soudkyně a státní zástupkyně jsou naštěstí natolik hloupé a naduté, že o této skutečnosti nemají ani tuchy, takže do dnešního dne nepodaly ani příslušné správní žaloby.

Naše rozhodnutí tak budou bezesporu v platnosti minimálně příštích pět let. A věříme, že do té doby nabude naše sdružení takového vlivu, že naše letoší rozhodnutí doslova převezme a vydá ministr spravedlnosti.

To samozřejmě platí i pro poslední, krátkou blokádu v Nymburce koncem listopadu, kde byly funkcí zbaveny tři státní zástupkyně a jeden státní zástupce.

K 213 se během roku 2008 stalo společensky uznávaným sdružením, o kterém dobře ví celá justice a lidé s ní do styku přicházející a naprostá většina zbytku společnosti alespoň tuší, o co se jedná.

K 213 také získalo pověst nebojácného sdružení, které jde i tam, kam se ostatní bojí a raději se vyhnou  na sto honů .

Při naprosto zoufalé situaci právníků přes rodinné právo se K 213 stává stále častěji jedinou a poslední záchranou všech ztroskotaných, kteří se na vlastní kůži přesvědčili, že u naší justice se spravedlnosti jen těžko doberou, zvláště, jsou-li u soudu sami, anebo s běžným komerčním právníkem, kterému vždy jde mnohem více o vlastní kariéru, nežli o zájmy klienta, kterého často snadno prodá zdaleka ani ne za třicet stříbrných. 

O K 213 se ví nejen to, že nikdy nelže, nepodvádí a že se nebojí nepříjemnou pravdu říct všem do očí bez ohledu na následky z jakékoliv strany,  ale také že má svoje naprosto nenahraditelné zdroje informací, které obvykle předčí oficiální média v řádu týdnů, ale i měsíců. 

Zatím se ani nestalo, že by se K 213 v něčem mýlilo (až mě to děsí).

Všechno to se jednoznačně potvrdilo a prokázalo zejména při únosu dítěte Pavlovou  v září tohoto roku.

Směrem do zahraničí je K 213 vnímáno zahraniční veřejností jako jediná česká organizace, jež nebojácně a nekompromisně  reprezentuje a prosazuje zájmy českých (ale už i jiných ¨- jak ukazuje případ Einara Strömblada ze Švédska ) otců. 

Je pravda, že za všechny tyto úspěchy platíme také nemalou cenu v podobě obětování vlastních profesních životů, osobního pohodlí, rodinného života, majetku a teď naposledy i osobní svobody – ale to je obecně uznávaná cena za společenský pokrok, která nikdy nebyla nižší. I proto ji považujeme za přiměřenou.

Rok 2009 přinese i kulaté – páté - výročí K 213 ( v březnu). Myslím si, že to bude vcelku radostné bilancování.

Hodně jsme toho udělali a hodně toho stále zbývá. Ale jedno je jisté – pokud by náš pokrok šel kupředu stále stejným tempem, jsem si jist, že během dalších pěti let dosáhneme cílů, které jsme si v počátcích předsevzali a které se dnes už zdají být příliš skromnými.

Dnes už nám jednoznačně jde o zásadní reformu celé justice (neboť spravedlnost je základním požadavkem každého slušného státu), a ne jen o vypuštění jediného, byť zásadního paragrafu z trestního zákona.

Pokud vezmu uplynulý rok v číslech, pak jsme získali 135 nových členů, zbavili funkcí tři soudkyně Městského soudu v Praze, čtyři státní zástupce v Nymburce, jednu krajskou státní zástupkyni v Praze a jednoho exekutora v Nymburce. 

Už z těchto prostých čísel je vidět, že se toho dělo na české poměry opravdu hodně.

Zprávu o činnosti za uplynulý rok zakončím citátem jednoho z našich věrných čtenářů, který mi při své osobní návštěvě řekl : Vy jste asi jediné sdružení, ve kterém skutečně o něco jde.

Slibuji všem, že půjde i nadále.

 

 

Váš

 

 

předseda sdružení