VideoarchivPodnět k mezinárodní žalobě
- Details
- Category: Starý web
- Published: Sunday, 30 August 2015 17:46
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 1327
Podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS) mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených LZPS upraveny pouze zákonem. Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.
Vyživovací povinnost je dána zákonem o rodině, ale tento zákon upravuje vyživovací povinnost pouze ve všeobecné rovině (možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného) kdy meze vyživovací povinnosti vyjádřené hodnotou měny, tj. vyměřovací základ a sazba této povinnosti, nejsou žádným zákonem upraveny.
Podle čl. 2 odst. 2) LZPS lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Uvedená ustanovení LZPS však státní moc nerespektuje, kdy výživné je soudy vyměřováno hodnotou měny, kde vyměřovací základ a sazba této povinnosti je dána pouze momentální náladou soudce. Dochází tak k situaci, kdy je povinnému stanovena povinnost, kterou fakticky není schopen plnit.
Dle čl. 4 odst. 4) LZPS musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.
Dle čl. 26 odst. 1) LZPS má každý právo na svobodnou volbu povolání, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Pokud se však soudní moci jeví skutečné možnosti povinného jako nedostatečný vyměřovací základ pro stanovení vyživovací povinnosti, přestože je povinný v trvalém pracovním poměru nebo podniká, zneužívá soudní moc ustanovení § 96 odst. 1) věta druhá, zák. o rodině k jinému účelu, než pro jaké bylo stanoveno, kdy ustanovení čl. 26 odst. 1) LZPS na straně povinného zásadně nepovažuje za důležitý důvod a proti povinnému je uplatňován fiktivní vyměřovací základ odvozený z nabídky trhu práce, která však má pouze informativní charakter a povinnému nezaručuje možnost získání takového zaměstnání. V případě podnikajících osob pak soudní moc zcela zásadně obchází svojí zákonnou pravomoc pro zjištění skutečných možností povinného danou § 24 odst. 6, písm. c) zák. o správě daní a poplatků, a za pomoci nesprávné aplikace uvedeného ustanovení Zákona o rodině zpětně přehodnocuje podnikatelský záměr povinného se zaměřením na zpochybnění údajů v daňovém řízení zejména na straně výdajů nezbytných pro dosažení, zajištění a udržení příjmů, kdy tak hrubě překračuje svojí pravomoc, která náleží příslušnému správci daně. Navíc údaje z daňové či účetní evidence povinného jsou v rámci soudního řízení vedené jako důkazní prostředek a jsou tedy volně přístupné všem účastníkům řízení (např. bývalým manželkám), kteří tak neoprávněně získávají důkazní prostředky vůči povinnému k jiným soudním řízením (vypořádání SJM). Pokud však chce povinný zabránit uvedenému překračovaní pravomoci ze strany soudní moci tím, že odmítá zpřístupnit svojí daňovou či účetní evidenci, vynucuje si soudní moc od povinného tyto údaje pohrůžkou aplikace ustanovení § 85a odst.1) zák. o rodině., tj. stanovením vyměřovacího základu vyživovací povinnosti z fiktivního příjmu rovnajícímu se patnáctinásobku životního minima povinného. Ze strany soudní moci tak dochází ke zneužívání uvedeného ustanovení Zákona o rodině k jinému účelu, než pro který byla stanovena. Pokud povinný uplatní svoje práva a nezpřístupní svojí daňovou či účetní evidenci, je ze strany soudní moci vůči povinnému nesprávně aplikováno uvedené ustanovení Zákona o rodině, kdy je v pravomoci soudní moci zjištění příjmů povinného u příslušného správce daně a je zcela nepochybné, že pokud by byly ke zjištění těchto možností povinného nezbytné další údaje z daňového řízení, zcela nepochybně by moc zákonná nevymezovala uvedeným ustanovením Zákona o správě daní a poplatků soudní pravomoc pouze na základ daně a vlastní daňovou povinnost povinného.
Nerespektováním uvedeného čl. LZPS, nesprávnou aplikací Zákona o rodině nebo překročením pravomoci ze strany soudní moci je pak povinnému v rozporu s prokázanou skutečností nadhodnocen vyměřovací základ vyživovací povinnosti a je mu uložena povinnost, kterou fakticky nikdy není schopen řádně plnit. Ve spojení s aplikací ustanovení § 96 odst.1) zák. o rodině, kdy lze výživné pro nezletilé dítě přiznat i za dobu tří let zpětně, se pak jedná o hmotnou likvidaci povinného.
Dle článku 30 odst. 2) LZPS má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Povinný je povinen plnit si svojí vyživovací povinnost a za neplnění této povinnosti může být dokonce trestně stíhán dle § 213 trestního zák., a přesto se při zjišťování jeho sociální potřebnosti tato povinnost od jeho příjmů neodečítá. Stát tak vědomě vystavuje svoje občany hmotné nouzi.
Dle čl. 38 odst.2) LZPS má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Je zcela nepochybné že se možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného minimálně každý rok v souvislosti s jeho příjmy a změnami životních nákladů mění. Není nic ojedinělého, že se tyto základní zákonné parametry také několikrát zásadně změní i v průběhu jednoho roku. Povinný však nemá žádnou jinou možnost, než podat návrh na úpravu výživného soudní cestou, kdy stát není schopen zajistit, aby o změně bylo rozhodnuto nejpozději ve lhůtě 6 měsíců, kdy se jedná o lhůtu, která je považována za lhůtu pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy dle §213 trestního zák. Stát dokonce může povinného trestně stíhat i přestože podal legitimní návrh na úpravu vyživovací povinnosti.
I když byl podán návrh na úpravu vyživovací povinnosti, je stále v platnosti předchozí rozsudek a stát umožňuje, aby oprávněný (převážně zastoupený matkou) podle tohoto rozsudku podal návrh na exekuci na majetek povinného. Není žádnou výjimkou, že je pak povinnému na základě fiktivního dluhu exekucí postižen podnikatelský účet (přestože je to v rozporu s § 44 odst.7) ex. řádu) a povinný pak již není schopen plnit jakoukoliv vyživovací povinnost, ani řádně plnit zákonné povinnosti vůči FÚ, PSSZ a VZP, ale dokonce není schopen uspokojovat ani svoje základní životní potřeby.
I když je vydán nový rozsudek, je předběžně vykonatelný, což oprávněnému (převážně zastoupenému matkou) rovněž umožňuje podat exekuci na majetek povinného. Přestože je naše soudnictví dvojstupňové, povinný tak fakticky nemá žádnou šanci se domáhat případné opravy rozhodnutí u soudu druhého stupně. Má pouze povinnost platit nepřiměřené částky výživného s tím, že již vyplacené výživné se nevrací.
Dle čl. 1 LZPS jsou si lidé rovní v právech.
Dle čl. 32 LZPS Je rodina a rodičovství pod ochranou zákona. Rodiče, kteří pečují o děti mají právo na pomoc státu.
Stát však rodiče a rodičovství rozděluje do dvou odlišných skupin. Na jednu stranu jsou zde rodiče, kteří se úmyslně vyhýbají práci a svoje děti udržují v nouzi a stát těmto rodičům nestanovuje žádnou vyživovací povinnost, za její neplnění je trestně nestíhá a dokonce jim vyplácí dávky sociální podpory. Na druhou stranu jsou zde rodiče, kteří si plní svojí vyživovací povinnost dle svých skutečných možností a pokud by to bylo v jejich možnostech, zcela nepochybně by si svojí vyživovací povinnost plnili v mnohem větší míře, přesto od státu nedostávají žádnou pomoc a jsou státem perzekuováni.
Dle čl. 4 odst. 4) LZPS musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.
Je zcela nepochybné, že na straně oprávněných (převážně zastoupených matkou) dochází za vydatné pomoci státu k masivnímu zneužívání zákonných ustanovení ke zcela jiným účelům, než pro jaké byla vytvořena.