PŘEDSEDA MĚSTSKÉHO SOUDU V PRAZE KÁŽE VODU, ALE PIJE VÍNO

Details
Category: Starý web
Published: Sunday, 30 August 2015 18:00
Written by Ing. Jiří Fiala
Hits: 2121

Po létech totality, máme co činit se zákony na vystavěnými v podstatě ideologicky, na základě filozofie komunistického  práva, pro nějž bylo hlavním cílem získání a udržení státní moci ve všech oblastech společnosti, soukromí nevyjímaje. Taková „páteř zákonnosti“ např.  v rodinné legislativě, zcela jistě   přivádí občany do sporu s přirozeností. Nedošlo k dekomunizaci, tak jako po druhé světové válce k denacifikaci a defašizaci jako  např. v někdejší Německé spolkové republice , Itálii a Japonsku. Převýchova soudců se nekonala a  tudíž naše soudy se v důsledku toho, obrazně řečeno,  chovají jako fabriky na rozsudky. V nich pak,  jde mnohdy víc o zmanipulovanou, bezprávnou rutinu, než o pel hledání, neřku li nalezení práva. Proto mají v takovém systému sdělovací prostředky nesmírný význam. Soudci se jim však účinně brání. Tedy, klademe li si otázku jak  je u nás, jedním dechem odpovídám - zle!

Proč? Po roce 1990 se naše společnost údajně rozhodla jít cestou demokracie pro všechny občany. Tomu by měla napomáhat  důležitá složka: nezávislá soudní moc. Řízení před soudy je ústní a veřejné, praví zákon, který ale stanoví výjimky. Není jich mnoho, byť i ty bývají  zneužívány. Nejde nám teď o drobnosti, ale o podstatu věci, jak by být mělo…
 NAKOLIK JE JEDNÁNÍ PŘED ČESKÝM SOUDEM VEŘEJNÉ?
Je nemyslitelné, aby veškerá  societa, mající na průběhu procesu zájem, přišla a  usedla v soudní síni. Proto celá  společnost disponuje pro tento účel navenek mocnými nástroji, - sdělovacími prostředky.  Jejich tykadla -  novináři – by v soudních síních bez řádných práv,  byli sotva co platní, a tak pro jejich zdárnou činnost, máme  ústavou zaručenou  svobodu  slova. Další krásný institut Listina základních práv a svobod ve svém 17. článku praví, že …“svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“ a  čl. 2 téhož dokumentu právní síly ústavního zákona poznamenává že …“Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“  Je tam ještě mnoho  moc hezkých věcí, při nichž sama LISTINA do nebe vynáší jejich užitečnost. Nicméně, bez svobody slova nelze společnost zformovat jako demokratickou.  Jenže, každá forma, jíž si můžeme představit jako výsek skutečnosti, časem stárne a tuhne. Postupně chátrá, nestačí už pro nové funkce a posléze zcela zvetšelá jen překáží. Má li však dále účelně  sloužit je  jejím údělem je také proměna, spolu se společností. Po jistou dobu svého působení si  však  forma vyžaduje určité  hranice. O tom, kudy právě procházejí na českých soudech stran objektivizace soudního procesu si musíme říci pár slov, neboť podle mého názoru až nebezpečně přitužilo…

SOUDNÍ OMEZOVÁNÍ ZVUKOVÝCH  ZÁZNAMŮ A PŘENOSŮ

 Zákon o soudech a soudcích (č.6/2002, § 6., 3. odst.) před ještě nedávnou  novelou pravil, že, …“ předseda senátu rozhoduje o tom, zda je možné v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové záznamy nebo uskutečňovat obrazové a zvukové přenosy.“ Laicky řečeno, jde o fotografování a filmování v soudní síni, a na předsedovi je i povolování či zakazování  rozhlasového  vysílání v přímém přenosu. Nic víc, nic míň. Nahrávání, tedy pořizování zvukového záznamu, třeba  na diktafon vůbec zmíněno není, což znamenalo, že bylo novinářům bez omezení přístupné. Nedávná novela téhož zákona však novinářskou svobodu omezuje, tedy přitužila. Její   dikce v šestém paragrafu a jeho  třetím  odstavci sice ponechává nadále  fotografování a filmování na  rozhodnutí senátního předsedy, avšak  do nezávislého jednání novinářů poněkud neorganicky vsunuje nové prvky „vědomí“ a „narušování průběhu nebo důstojnosti jednání.“  Samozřejmě, jde o nadbytečnou formulaci,  důstojnost jednání nemůže narušit malý diktafonek, ale  v praxi slouží pouze   k šikanování novinářů a co horší k omezování svobody tisku, neústavnímu  potlačování svobody informací.   Sami soudci přitom více než často jednají arogantně, jakoby nebyli pomocníky ve službách nalézání práva, (za což jsou dobře placeni), ale usurpátoři moci nad veškerou občanskou společností. Popsaný  stav je demokratickému státu krajně nebezpečný. Podle novely zákona o soudcích doslovná citace takto „účelného nástroje“  odkrojování občanských  svobod  zní:

…“S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy: kdyby způsob jejich provádění narušil průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.”  Nesmí je tedy předem zapovídat. Jenže, ve skutečnosti je zcela libovolně citovaného dovětku soudcovským stavem zneužíváno. Systém pak selhává… Zcela zlovolně „nezávislí“ soudci a svou rétoriku ve sdělovacích prostředcích  každému, nejen  novinářům, v záznamech „hází klacky pod nohy.“ To je nezákonné.

FOTOGRAFUJEŠ, FOTOGRAFUJEME, FOTOGRAFUJÍ

Kromě zvukového záznamu zbývá pojednat pohled a obrazovou dokumentaci.  Jde o  svébytnou ikonografickou podobu procesu a jeho souvislostí.Nikoli jednotlivých závěrů, protože každý jev má smysl teprve tehdy, je li zařazen do správných vazeb. Ty mohou nabývat  historicky cenné podoby, ať  hned anebo  i po létech. Je například  technicky nemožné a nemá smysl soudní spis  vážit, stačí li k tomu jeho fotografie,  je i názornější a celé prostředí soudu pak odráží jeden záběr ze soudní chodby, který řekne víc, než pouhý slovní popis. Proto současně hovoříme také o obrazovém zpravodajství. Tady kromě zákona o soudech a soudcích vstupují do hry další normy, pro něž je rovněž cenzura nepřípustná.(čl.17.LZPS) Přesto mnozí soudci mimo jednání zakazují fotografovat (např. na chodbě soudu) a  v praxi šikanují novináře, ačkoli k tomu nemají žádný zákonný placet. Naopak, pokud tak muži zákona činí, záměrně, často jen ve svůj prospěch nebo z důvodů profitu soudcovské lobby,  zakrývají veřejnosti oči. Je však povinností novináře, aby v takovém případě, tím spíše nemlčel. „Bobříka mlčení“ si může uložit sám, byť i nad jisté zvláštní případy upravené jinými zákony,   kdykoliv. Zejména  pokud jde o šetrnost vůči dětem, zdravotně postiženým, pozůstalým, aj. zvláštním případům. Nelze tak „šanovat“ ústavní činitele, mezi něž soudci nepochybně patří a pobírají tomu odpovídající plat. Pro „normální“ lidi však jistá legislativní omezení však přeci jen jsou: …“Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a tiskové, fimové, rozhlasové a televizní zpravodajství., ni takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby,“ praví poslední znění zákona č.40/1964,.  Nad ním skřípat zuby či krčit rameny zejména mohou páni soudci a soudkyně, ale to je tak vše co opravdu lze smějí. Pro nevěřící Tomáše volně připomeňme onu citaci ze Listiny základních práv: Co není zakázáno je povoleno. Fotografovat státní orgány – soudce – zakázáno není, tedy  FOTOGRAFUJTE!

ZÁSADNÍ OTÁZKA: ŽIJÍ ČEŠTÍ SOUDCI NA MĚSÍCI? Ptáte se li co mne vede k otazníku  v mezititulku a  proč, pak musím odpovědět, že jen hovoří novinářská zkušenost z tzv. „opatrovnických“ procesů. Tam nejde o závažnou tr. činnost.  Skutečných násilníků tu není ale  soudci přesto tvrdě  vystupují proti mužům-otcům, kteří jen chtějí naplnit zákon. Ten jim povinnost výchovy jejich ratolestí přímo ukládá. Soudy jednoznačně ještě vedeny zvetšelou stranickou ideologií, zde nejenže narušují přirozené potřeby občanské společnosti, ale nectí ni právo osobnostní a rodinné, dokonce ani to už po roce 1990  psané… Zahaleni neproniknutelným pralesem paragrafů se muži, tím spíše ženy práva snaží využít své odborné převahy k vítězství skupinové lobby nad zdravým rozumem.Krajní kontraproduktivita takového jednání si pak vynucuje přezaměstnanost soudců, kteří ani přes exkluzivitu svých pracovních a  podmínek a ústavních výhod, nejsou schopni své dílo  stačit, dostát svým závazkům vůči společnosti, z níž pak tyjí. Mnozí si práci  však sami přidělávají, neb populace početně slábne ale ještě poskytuje obživu. Soudci jsou tak i ze zákona kontraproduktivní, paradoxně přímo úměrně ke své „pracovitosti.“ Sociologicky i právně ony soudcovské  „výsledky“ nelze nevidět. Evokován černými taláry a připomínaje T.G.M. musím podotknout, …“že i čert je pracovitý a přitom  hloupý,“ 
Např. tak zvaný, (a nikdy nikde nespecifikovaný)  „zájem dítěte“  je v téhle rafinované, skupinové státní hře libovolně skloňován.  „Zájmem dítěte“ je  kdykoliv licitováno a samy děti jsou po tisících v českém právu  popelkou. Ovšem, děje se tak podle pravidla, soudcům dobře známého: bližší košile, než kabát.  Přitom stále ještě velká část soudců , pod různými záminkami zpupně odmítá též elektronizaci komunikačních toků, jež by vnesla do soudního systému více efektivní komunikace, sebekontroly a veřejné transparence, namnoze výsostně temných soudních machinací.
 Bylo nám v TV viděti starého plzeňského soudce, jenž pochvalně blýskal na kameru muzeálním psacím strojem doprovázeje svůj výstup slovy, že s ním půjde do důchodu. Nepochopil a nechce chápat řeč moderní doby, která je o tom, že s počítači přišly do společnosti informační systémy, jímž netřeba  přehršle zbytečných sekretářek a všelikých a soudních poskoků. Přál bych onomu starému muži okamžité propuštění a užitku z jistě slušného důchodu, a to právě pro jeho papírovou informační zaostalost, plodící  na místo prosté a jasné spravedlnosti  papírovou  vychřici, leč toho  nelze. U téhož soudu, nestyděl se soudce vousů procovského zjevu jménem Alexandr Šíma, bohorovně dáti veřejnosti  nestoudné, arogantní ultimatum: „Buď přestaňte nahrávat,nebo vypadněte!“ Pak  jaksi protektorsky,  prozradil informaci, že střídavý styk dítěte  s otcem i matkou, jinak  v celém západním světě na počet obyvatel nejpřirozenější, nejobvyklejší a  naprosto normální, je prý u nás v České republice, po rozvodu nemožný. Proč?  Prý by nebyl  soudně vymožitelný, prozradil skupině otců, jakoby ve slabé chvilce jmenovaný soudce.  Tímto tajemným „moudrem“ nadaný a  svými vousy saméhu Bohu podobný, nad prosté, lidi povýšený, osvícený zjev soudce Šímy v  taláru tak utvrdil přítomné otce v soudní síni, kde projednávala se causa jistého Miroslava Kapra, že děti  v ČR  patří ne snad   –  tatíkům živitelům – ale úřadům a talárníkům. Ano, tenhle postsocialistický stát si  osopuje právo kdykoliv otce utiskovat, aby se jeho „nálevu“ dobře úřadovalo…
Ovšem ne dosti na tom: Jakmile  soudci počítače mají,   pak ve chvíli kdy neteče voda a nejde elektrický proud, jako na nedávnem na  Městském soudu v Praze, okamžitě  všichni soud opouštějí,  jdouce ukázněně vstříc svým domácím zálibám. Občan si prý mohou stěžovat, pravil místopředseda soudu a já tak činím. Jenže,  pak i prostému  obyvateli  Kocourkova, natož pak malému českému červu, křtěnému Vltavou, nutně vytane v mysli otázka. Kde vlastně ti soudci žijí?  Zda třeba,  jako zcela zvláštní skupina, řídící se bez ohledu na lidskou přirozenost, neznámými a člověku nedostupnými  pravidly, stanovenými podle jejich vlastních  tajných plánů a nepsaných úradků, nebydlí náhodou na měsíci? Je snad i možné, že sem, do české kotliny přicházejí se zjevovat jen ke „svým“ soudům a pro ně samotné účelným procesům?  Ruský  dramatik Čechov totiž popisuje spor  dvou statkářů, v němž se v jednu chvíli zdá, že prý na měsíci  lidé  bydleti nemohou, neb vláda by toho nepovolila, aby se tam pro velkou vzdálenost lidé nevyhýbali svým úředním povinnostem. Hle, jak čas oponou trhnul a jak blízko dnes mají soudci  k zazobaným  statkářům.  Ano, tajemný měsíc, toť pravá domovina soudců!  Jedině tam  by mohli  předstírat, že pracují  a vyhýbat se svým závazkům. Jenže, bohužel, skrývání před povinnostmi,  soudci  veřejně  praktikují  i v Čechách…

PŘÍBUZENSTVÍ,  KLIENTELISMUS, NEPOTISMUS A SYNEKURIÁTY 

Ne však zcela, neb zkušenosti ukazují, že žijí mezi námi, byť téměř nepoznáni. Obavu z transparentnosti struktury soudů a jejich činnosti  u nich podporuje fakt, že české soudy, zejména krajské a okresní, jsou prostoupeny příbuzenskými vztahy jež by mohly být rozpoznány. Soudci jsou  známi  vzájemnými smlouvami v  držení rodinného majetku, který by byl rozpoznán. Klientelismem, jenž by byl rozkryt. Veškeré, zejména však příbuzenské, manželské a tedy i sexuální  vazby nutně ovlivňují další společenské a profesionální vztahy na soudech.  Na jednom krajském soudu pracují mnohdy celé rodiny(!) a příbuzní těchto. Stav  vede k nepotismu , tj. přidělování výhodných  pozic příbuzným, a také k držení synekur, tedy lukrativních postů, kde za hodně peněz mohou  odevzdávat jen minimum pracovních výsledků. Komplex těchto, ale i mnoha dalších příčin způsobuje, že právní stav státu je v nanejvýš tristním stavu. Avšak tím více se soudci transparentnosti systému brání právě proto se snaží zůstat nejdražšími a zároveň nejtajnějšími ústavními činiteli. Přestože se biografické slovníky právníků často holedbají, že ten či onen advokát pochází z právnické rodiny, ( za protektorátu třeba bohatla na arizaci židovského majetku), ve snaze zvýšit si tak „dědičný“ status,  neuvádějí  pro jistotu nic bližšího o soudcích… Ba, mnohdy  už jejich věk a přemnoho dalších  údajů k ústavním činitelům příslušným, nenajde občan  ani na internetu. Nejsou nikde, občanské společnosti  pravidelně a přiměřeně dostupně zveřejňovány. Není divu, že právě za obdobné situace v minulosti, pak justiční vrazi oficiálně dál indoktrinovali výchovu mladých právníků a příslušníků represivního aparátu na různých školách.  Dnešním důvodem  takového až mystického „tajemna“ kolem ústavních činitelů-soudců  je znemožnit   jak místně usedlé pospolitosti, tak širší občanské společnosti přehled o tom, kdo má jaké vzdělání a  kdy si jej naposledy doplňoval, s kým byl a je  v manželském, příbuzenském, podnikatelském, politickém svazku  aj. svazku. Zatímco např. atestace lékařovy bývají na oči veřejnosti   předloženy beze studu, vystaveny tak veřejnému dohledu, mužové a ženy práva raději svojí edukaci  tají. Bylo nám již řešit případy, kdy samotný soudce i předseda soudu, či dokonce ministr zneužíval hájeného titulu, k němuž nikdy neměl jakýkoliv nárok.

PŘEDSEDA  MĚSTSKÉHO SOUDU PRAHA  KÁŽE  VODU A PIJE VÍNO

 Klamání veřejnosti? Nikde v tom neumí tak chodit, jako na Městském soudu v Praze. Jsou  tam zavedení tak, že už  při vstupu do jednacích síní, vysí nepravdivé pokyny o pořizování zvukových záznamů, ale navíc, někteří soudci  jako (např. předseda senátu JUDr. Čestmír Slaný ještě  jednací síní poskytuje  o nahrávkách nepravdivá poučení.  Kromě toho,  sám předseda soudu Sváček po rozhlasových vlnách „srdnatě“ novináře navenek vyzývá ke stížnostem.. Pak je  neřeší. Lepší systém soudcovského  kličkování, daňový poplatníku nemůžeš od „mužů práva“ ani čekat,  plač! Ubohý poplatníče, třikrát víc soudců, než v jiných státech EU má tvoje vlast, ptáš se nač?  Právem. Vždyť někteří z nich dělají soudům dokonce ostudu: Ať už  JUDr. Čestmír  Slaný či jiný, kdo jej v nezákonném jednání podporuje . Každý, kdo brání svobodě informací a těch je, jak ukazuje praxe v tzv. „opatrovnických“ sporech, (zejména) opravdu až dost….

Jak to bylo konkrétně?  Nedávno posluchači  pořadu „Česká justice „  na Českém rozhlasu 6 slyšeli tolik povzbudivou zprávu předsedy Městského soudu Praha, že přeci nahrávání soudci nebudou bránit, a kdyby přeci jen, mají přijít za předsedou, a ten prý už to zařídí….“Každý předseda soudu rád vyhoví,“ zaznělo v příspěvku k transparentnosti soudního procesu při semináři  k jeho elektronizaci na ČRo6.  Jenže, sliby chyby a kabrňácký postoj pana předsedy ochabl hned při první občansko novinářské stížnosti. Tu podal , za přítomnosti  osmi(!) podepsaných svědků obecný zástupce otce , bývalého letce, dnes pedagoga  Ing. Petra Masného v tzv. „opatrovnické“ cause  Luboš Patera a moje maličkost. Jenže,  pan předseda soudu Jan Sváček se ukryl ve svých komnatách. Kdepak zůstaly rozhlasové sliby?   …“Pan předseda chce  slyšet napřed ty  soudce,“  sdělila nám pracovnice soudu. Tedy, „snaha“ byla, jenže jaká? Co naplat, dali jsme to písemně do protokolu. Horký brambor písemného žehrání na stav  „vlastního“ soudu , jehož je navenek zástupcem, obratně předseda  JUDr.J. Sváček přehodil na  svého zástupce, místopředsedu  soudu JUDr.Tomáše Vejnara. Zástupce zástupce si dal na čas a nám pak na jasnou STÍŽNOST koncem srpna poslal jakýsi komunikát., Nevím, jak to jinak nazvat. Pokud jde o průběh před jednáním a jeho záznam postrádalo to pravdivost.  Mj. místopředseda soudu  píše : „Způsob jednání uvedeného muže jako arogantní, s tím, že svým jednáním rušil průběh soudního jednání.“ Tím označením „muže“ rozuměj občane  novináře, zástupce veřejnosti, jenž 3x předsedovi senátu předsedovi Slanému, po svém slušném dotazu zda smí odpovědět,  a to ještě  před započatým jednáním, zřetelně a způsobně, dokonce ve stoje, jak ukládá  soudní řád,   na vědomí, že bude nahrávat. JUDr. Slaný ho  3x  okřikl  tónem hodným povelu začínajícího kynologa: „Sedněte si!“
Citace … „svým jednáním rušil průběh soudního jednání.“ Musíme právem označit za hrubou  soudnickou lež.  Jak to ostatně dosvědčuje, kromě stěžovatelů ještě oněch osm svědků. Ti v soudní kanceláři  ihned po skončení jednání, spolupodepsali protokol. Jde tedy opět o záměrný, obecně rozšířený  útok soudců na svobodu tisku. Filosoficky,  v takovém případě máme co činit s kategorií  „BLÁBOLENÍ,“  při níž se  z jednoho situačního kontextu přenáší určitý výraz,  do kontextu  jiného, zcela  nepatřičného. Úvodem jsme si řekli , že …“nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá.“ (LZP) Soudce proto nemůže na civilně právní věci, ale ni na trestní  zbůhdarma zakazovat , aby občan netvořil zvukový  záznam, jež mu byl   předem oznámen, je činěn veřejně  a nijak neruší.  Tedy, pokud je soudce při vědomí, musí ohlášený  zvukový záznam strpět. Byť by měl novináře  právě na svém jednání hodně i dost  nerad. Víme, že jsou soudci často i zkorumpovaní, a proto mají dost důvodů aby žádných důkazů nebylo. Proto je třeba vždy nahrávat. Apropo:  Rušila tam dokonce zvenku sbíječka(!) aj. stavební mechanismy. O všech  JUDr. Slaný prohlásil, že mu nevadí… Když tedy nemohla jednání narušovat ani sbíječka(!), o jejíž vypnutí, (jak je protokolováno), během řízení žádal  zmocněnec L. Patera, tím méně mohl předsedu senátu Slaného rušit  můj malý, zcela tichý, dlaňový  diktafonek. Šlo  jak vidět  o holý útok předsedy senátu  na svobodu tisku!
  Pak už se ve své odpovědi  místopředseda soudu Vejnar uchyluje k známému triku: Vyřízení STÍŽNOSTI, (v níž JUDr.Vejnar, statutární zástupce na vyřizování občanskoprávních STÍŽNOSTÍ,   žádného soudce, ba ani předsedu senátu  pro jistotu ani nejmenuje), chybí poučení o odvolání.  Čímž  jeho komunikát s razítkem soudu nabývá platnost cáru papíru.
MNOŽÍCÍ SE ÚTOKY SOUDCŮ NA SVOBODU PROJEVU BUDEME DÁL SLEDOVAT
Stručně jsem popsal jen dva útoky soudců na svobodu slova a projevu s tím, že mojí povinností je se  jimi zabývat. Řeknu i proč: by na českých soudech už konečně byla ctěna pravda a spravedlnost.Tomu budiž pomoženo nahráváním čili zvukovým záznamem. Vyslovuji též přesvědčení, že pokud zbrusu nový  pan ministr spravedlnosti JUDr.Pavel Němec v rozhovoru s otcem Václavem Křížem, kterému soudy víc, než 10 roků (což je tu běžné) brání při styku s vlastním děckem(!), vyslovil v MFD názor, že žijeme v právním státě, není patrně dobře informován o jeho potřebách.  Doufám a se mnou rovněž obecný zmocněnec Luboš Patera všichni svědkové, že pan ministr zodpovědný za práci soudů, také jejich  právní excesy se svobodou tisku , důkladně přešetří. Aktuálně bylo ministerstvo spravedlnosti na porušování svobody tisku ze strany soudů upozorněno. Stalo se tak  okamžitě po demonstraci českých otců při jednání s náměstkem ministra JUDr. Vladimírem Králem dne 21. září tohoto roku.Na témže jednání byla představitelem odborového sdružení SPRAVEDLNOST vznesen podnět pro veřejnou  žalobu na soudkyni OS Praha západ JUDr. Nefovou  (viz www.cibulka.net článek SOUDKYNĚ NEFOVÁ BOJUJE PROTI ÚSTAVĚ).Pokud je nám známo,  tato žaloba dosud nebyla ministerstvem prošetřena.Nicméně, množící se  útoky soudců na svobodu tisku a projevu budeme dále sledovat.                                             ZBYNĚK ŠIMŮNEK