Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

            rozhodl jsem se reagovat na Vaše stanovisko a Váš postoj vyjádřené v dopise presidentu Klausovi ohledně jeho kritiky nevládních organizací, které prý chtějí bez politického mandátu ovlivňovat klíčové oblasti společenského života.  Spolu s dalšími signatáři – disidenty komunistického režimu -  jste označil stanovisko pana Klause za přímý útok na základní principy demokracie. Rád bych Vám za Váš postoj otevřeně poděkoval a veřejně jej ocenil, neboť samozřejmě máte naprostou pravdu.

 

            Když pan Klaus na summitu Rady Evropy zaútočil na nevládní organizace, které prý by chtěly bez politického mandátu  ovlivňovat klíčové oblasti života, myslel tím samozřejmě především nás, Štrasburský výbor – ostatní nevládní organizace, pokud je mi známo – totiž v Radě Evropy nevystupují.

 

Je pochopitelně smutnou skutečností, že jsme jediným z členských států Rady Evropy, kde zvůle a bezpráví dosáhly takových rozměrů, že si občané musí jezdit stěžovat na toto mezinárodní forum, neboť jakákoliv snaha o nápravu v jejich vlastní zemi se ukázala zcela bezpředmětnou.  Je tomu tak především díky skutečnosti, že nová totalita vystřídala tu starou, pro občany pak ještě hůře proto, že tato nová totalita je maskována demokratickým nátěrem svobodných voleb. O smyslu těchto voleb jsme se ostatně v Radě Evropy přesvědčili sami nejlépe, neboť naši poslanci se tam chovali a chovají všichni naprosto stejně, zcela bez rozdílu politické příslušnosti – prchají před námi a zejména pak před problémy, které chceme otevřeně předestřít a řešit, ačkoliv právě za jejich řešení jsou nemálo placeni z našich daní.

 

 

            Možná bych měl, pane poslanče, vysvětlit, proč se z několika signatářů dopisu presidentu republiky  obracím právě na Vás, i když je moje sdělení vlastně určeno všem, kteří takto otevřeně vystoupili, aby řekli veřejnosti jistě nepříjemnou pravdu – totiž že tu znovu máme disidenty, a tedy i totalitu, byť v lepším balení nežli byla ta předlistopadová.   Tedy - je to proto, že Vás nejlépe a nejdéle znám, ač jsme se nikdy osobně nesetkali – za komunistické totality jsem rád naslouchal Vám i Vašim písničkám z Radia Svobodná Evropa, stejně jako písničkám Karla Kryla nebo Jardy Hutky.

 

 Vzhledem k tomu, že jste se osobně zúčastnil soudního projednávání ve věci „domácího násilníka“, Vašeho kolegy husitského faráře Pavla Štičky, mám i za to, že si umíte udělat dostatečně reálnou představu  o tom, čeho je naše justice v současnosti schopna a že vykonstruované procesy na objednávku nemusí být ani zdaleka hluboce zasunutou historickou reminiscencí z poloviny minulého století.

 

 

            Přiznám se Vám otevřeně, že bych si ani ve snu nepomyslil, že 15 let po údajné demokratické revoluci budu já i moji kolegové naplno prožívat zážitky a scény, o kterých v 70. a 80. letech hovořili právě ze Svobodné Evropy signatáři Charty ´77 – neustálá bezdůvodná předvolávání na policii a jiné nejrůznější úřady, vykonstruovaná obvinění, nezákonná zatýkání, svévolné domovní prohlídky a bezdůvodná věznění – to všechno  já i moji kolegové denně zažíváme na vlastní kůži v zemi, která je údajně plně demokratická, kde jsou údajně respektována lidská práva a která je už rok dokonce členskou zemí Evropské unie.

 

            Svědčí to samozřejmě především o hluboké totalitě přeživších starých struktur, především těch mocenských – tedy policie – z níž se za Grossova panování stala vskutku nebezpečná zločinecká organizace s mafiánskými metodami  - a samozřejmě justice. Obě struktury přežily beze změny a 16 let po údajně demokratické revoluci pronásledují demokratické síly ještě urputněji nežli tomu bylo před listopadem. S jedním malým rozdílem – zatímco před listopadem bylo pronásledování jaksi centrálně řízeno a mělo jakýsi ideologický náboj, dnes není řízeno nikým a ničím a pozůstává z bezbřehé zvůle často obyčejné státní zástupkyně na okresní úrovni, jejíž právní vědomí lze směle srovnat se školákem páté obecné a které nejde o ideologii (natož pak o spravedlnost), nýbrž o osobní odplatu komukoliv, kdo ji z nějakých – většinou hluboce objektivních – důvodů odmítá respektovat. 

 

            Můj osobní případ je v tomto směru ilustrativní dostatečně a není zdaleka jediným. Pro úplnost představy o současném stavu justice dodávám, že tentýž den, kdy mě odvolací soud zprostil vykonstruované obžaloby z únosu vlastního syna, mi policie doručila obvinění nové – tentokrát aspoň z útoku na státní orgán, aby řeč nestála a já nedej bože nezačal žít normálním životem spořádaného občana. A rovnou si zažádala o povolení k domovní prohlídce.

 

            Možná bude na místě srovnat, v čem to máme jednodušší nebo naopak složitější nežli jste to měli Vy, disidenti Husákova režimu. Pravda, můžeme do Štrasburku relativně svobodně odjet (pokud se zrovna nenacházíme ve vazbě nebo v předběžném zadržení) a zase se vrátit, což Vám mohlo v 70. letech připadat jako nedostižný sen, ale na druhé straně – a to bohužel – je mnohem těžší přesvědčit mezinárodní veřejnost o tom, co všechno je u nás možné, právě díky demokratické nálepce, kterou se naše republika navenek dosud pyšní, zatímco o Husákově Československu všichni věděli, co je to zač a s kým mají tu čest, takže jste o tehdy panující zvůli asi nemuseli nikoho dvakrát přesvědčovat. Koneckonců, nežli jsme byli mocenskými orgány vtaženi do kolotoče zvůle, bezpráví a násilí, sami bychom těžko věřili, co se u nás může běžně dít.

 

            Zejména pak to platí pro oblast rodinného práva a státní „ochrany rodiny“, kde je situace srovnatelná skutečně s likvidační rasistickou politikou uplatňovanou vůči Židům německými okupanty.

 

            Jsem velmi rád, že konečně někdo jiný než jen my pojmenoval věci pravými jmény, otevřeně řekl, že útok na prvky občanské iniciativy je útokem na základy demokracie a tím i představil v pravém světle ty, kteří sice o demokracii hodně mluví, ale jimž současná neměnná, dusná totalita plně vyhovuje.

 

  

            Snad to i většině veřejnosti otevře oči natolik, aby pochopila, že současné mocenské garnituře je sice vlastní čachrování s mocenskými posty na golfových nebo tenisových party, ale občanské iniciativy nebo dokonce statečnosti spojené s obhájením vlastního – neoficiálního – názoru se tito nažehlení, uhlazení pánové a dámy bojí stejně jako mocipáni před listopadem 1989. Tedy jako čert kříže.

 

            Přeji Vám ve Vaší další práci pro občanskou společnost mnoho úspěchů a za Vaše odvážné stanovisko ještě jednou děkuji.  

 

            S přátelským pozdravem

 

                               Ing. Jiří Fiala

              mluvčí K 213 a Štrasburského výboru