Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

 

 

Návštěvu tohoto nevšedního soudního procesu lze vřele doporučit všem, kteří dosud trpí pocity, že u nás justice až na občasné výstřelky víceméně funguje a že není možné, aby pronásledovala někoho, kdo nic neudělal. Současně taková návštěva poskytne i věrohodný obraz o tom, čeho všeho jsou u nás orgány činné v trestním řízení schopny v honbě za výrobou neexistujících „domácích násilníků“, na kampaň proti nimž byly vyhozeny obrovské peníze daňových poplatníků, a proto je třeba veřejnosti ukázat, že nikoliv neúčelně.

 

Není totiž zapotřebí žádné mimořádné bystrosti, aby již po půl hodině důkazního řízení bylo soudnému člověku   jasné, kdo je tady útočníkem a kdo obětí.

 

Již samotná osobnost a fyzická dispozice obžalovaného napovídá, že tento člověk může být lecčíms, jen ne domácím agresorem. Evidentně introvertní typ člověka spíše méně nežli více obdařeného fyzickou silou vzbuzuje dojem spíše trpícího mučedníka nežli agresivního rváče.  Skutečnosti, které během líčení vycházejí najevo, tento dojem jedině potvrzují : Manželka Karolína Štičková – podle znaleckých posudků i výpovědi obžalovaného – dominantní, vůdčí typ diktující svému okolí bez skrupulí svou vůli – mu zakazovala chodit do práce (neboť tam údajně „chodí za děvkama“) i na vycházky s dětmi, pokud sám neuklidil, doma uklizeno nebylo, manželka nutila děti i jeho jíst jen jednou denně (aby neměla tolik práce s vařením), každou neposlušnost ze strany dětí fyzicky trestala, ona i její matka vlastní střelnou zbraň, se kterou chodí pravidelně střílet a kterou také obě zastrašovaly manžela a otce dětí jeho fyzickou likvidací. Mám pokračovat ? Již jen tyto okolnosti svědčí jednoznačně o tom, kdo v případě Štičkových páchal na rodině domácí násilí a kdo byl jeho víceméně bezbrannou obětí vystavenou na milost a nemilost.

 

Toto násilí muselo být takového druhu a tak markantní, že dokonce i odbor péče o děti na Praze 6 dospěl na základě důrazných varování znalců o tom, že dětem hrozí ze strany matky opravdu vážné fyzické ohrožení, ke zcela netradičnímu a velmi vzácnému závěru, že bude vhodné změnit výchovu a svěřit děti otci. Poté, co matka utekla z kanceláře OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) s podstatnou částí spisu, která dokumentovala její osobnost i její „péči“ o děti a poté, co se nechala opakovaně slyšet, že raději děti zahubí, než by připustila, aby je dostal do péče otec, začaly orgány OSPOD naléhat na obvodní soud, aby opatrovnické řízení značně urychlil a bezodkladně rozhodl o změně péče a svěření dětí otci. Dodejme, že pokud současně obžalovaný otec děti nějaké vady má, pak to jsou podle věrohodných svědků zejména dvě následující – jednak značně sníženou schopnost bránit se a jednak tendenci podceňovat lidskou zákeřnost a podlost, což z něj činí ideální objekt útoku.

 

 

 

Pokud by se státní zastupitelství byť jen sebeméně zajímalo o pozadí případu, asi sotva by mohlo se vší odpovědností rozhodnout o vzetí otce dětí do vazby poté, co matka přišla s udáními, pro něž neměla sebemenší důkazy a z nichž podstatná část se měla odehrát před dlouhým časovým úsekem, což samo o sobě značně snižuje věrohodnost takových oznámení.

 

K dokreslení  osoby obžalovaného Mgr. Štičky je ještě třeba doplnit, že je husitským farářem, kazatelem a tudíž i hluboce věřícím člověkem, což opět značně snižuje věrohodnost tvrzení o jakékoliv jeho agresivitě.

 

Na druhé straně to ale vzbuzuje úvahy nikoliv neopodstatněné o tom, na koho vlastně chtělo státní zastupitelství, o jehož dosud zcela komunistické podstatě a způsobu myšlení pochybuje málokdo, ve skutečnosti zaútočit. A také zaútočilo.

 

Dodejme, že poté, co se prvního dne jednání zúčastnil – kromě početné veřejnosti z řad občanských sdružení Spravedlnost dětem,  K 213 a dalších – také vládní zmocněnec pro lidská práva pan poslanec Svatopluk Karásek, který měl to historické potěšení vyzkoušet si totalitní zvůli státního zastupitelství na vlastní osobě a který se vyjádřil v tom smyslu, že se děsí vize, kdy by se boj proti domácímu násilí měl obrátit proti jeho obětem, namísto pachatelům,  tedy poté, co se stalo nad slunce jasnějším, že tiché odklizení Pavla Štičky na léta do kriminálu se asi konat nebude moci, nebo alespoň ne bez povšimnutí veřejnosti, rozhodla soudkyně v následném neveřejném zasedání o propuštění Pavla Štičky z vazby na svobodu.

 

Takové rozhodnutí obvykle bývá prvním signálem, že trest, pokud vůbec bude vysloven, nebude nepodmíněný.

 

Nicméně státní zástupkyně JUDr. B. Kusáková si podala stížnost do usnesení o propuštění z vazby, neboť je zjevné, že pokud Pavel Štička bude z vazby propuštěn a všechna obvinění se ukáží jako křivá, kdo pak ponese odpovědnost za to, že byl nevinný držen přes půl roku na základě nepodložených smyšlenek ve vazbě ?  Kdo se mu omluví a kdo zaplatí nemalé odškodné ?

 

A tak je téměř jisté, že státní zastupitelství bude opět hájit – jako již tradičně – nikoliv zájmy spravedlnosti, ale především svoje vlastní, a to i tehdy, kdy o nevině obžalovaného již nemůže pochybovat. Nebude to ostatně ani poprvé, a zřejmě – bohužel – ani naposled, kdy se veřejnosti státní zastupitelství prezentuje v roli sice ne příliš důstojné, zato velmi věrně vystihující jeho současnou komunisticko-feministickou podstatu : Nejprve naivně naletí na ničím nepodložená křivá obvinění, a pak svou neudržitelnou pozici hájí stůj co stůj, namísto aby otevřeně přiznalo zásadní omyl a vlastní selhání od samého počátku.  

 

Díky této stížnosti státního zastupitelství tak zůstává i nadále Pavel Štička ve vazbě. Od soudu ho odvádí eskorta, zatímco skutečná pachatelka domácího násilí odchází volně dál terorizovat svoje děti. Jediné, čeho veřejnost zatím dosáhla, je to, že jí poněkud zamrzl úsměv na rtech.

 

Na zemi, která by se měla řídit platnými zákony a která se vydává za právní stát, je to samozřejmě žalostně málo.

 

V kauze Pavla Štičky zůstávají stále hlavní otázky nezodpovězeny. Osvobodí soud  zjevně nevinného Štičku ? Omluví se mu státní zastupitelství za bezdůvodnou vazbu – a hlavně : Potrestá skutečnou pachatelku nejen domácího násilí, ale zejména křivých obvinění ?

 

I to jsou důvody, pro které lze květnová pokračování těchto jednání považovat za velmi zajímavá.

 

Záhadou však zůstává, proč o tomto jistě zajímavém a ilustrativním případu stavu české justice  většina médií, která jindy referují o sebemenší hlouposti, dosud decentně mlčí. Jako už se stalo zvykem v případech, kde se naplno projevuje současný totální kolaps české justice a elementárního smyslu pro spravedlnost v českých zemích ze strany těch, kteří jsou státem dobře placeni právě za to, aby ji hájili.

 

 

 

                                                                                              Ing. Jiří Fiala

                                                                       mluvčí K 213 a Štrasburského výboru