Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Ještě jeden. Mimořádný opravný prostředek.

Details

Created: Sunday, 20 March 2016 18:23

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 3317

A sice trestní oznámení na soudce ÚS pro zneužití úředního postavení. Ještě předtím než bude věc postoupena ESLP.

______________________

NSZ – JUDr. Pavel Zeman

                                             T R E S T N Í    O Z N Á M E N Í 

Podávám tímto trestní oznámení na členy senátu I. ÚS JUDr. Davida Uhlíře, JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Kateřinu Šimáčkovou pro důvodné podezření z možného spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, a to v souvislosti se zpracováním a vydáním usnesení č.j. I. ÚS 1486/15 ze dne 9. února 2016 .

Toto Usnesení řeší trestný čin pohrdání soudem podle rozsudku OS v Kladně č.j. 5 T 52/2013, stěžovatel se zde odvolával na dřívější rozhodnutí ÚS v obdobné věci č.j. III. ÚS 441/04 ze dne 12.1. 2005, podle kterého nesmí posuzovat trestný čin útoku na veřejného činitele tentýž soud, jestliže poškozený trestným činem má být soudce nebo přísedící téhož soudu. Senát I. ÚS, pokud chtěl v obdobné věci rozhodnout jinak, byl povinen podle § 23 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 předat celou věc plénu Ústavního soudu k projednání, což neučinil, a to i přesto, že sám tvrdí, že námitku podjatosti stěžovatele posoudil i v obecnější rovině.

Senát I. ÚS se této povinnosti údajně vyhnul svým poukazem, že v původně zmíněném usnesení (III. ÚS 441/04) se jednalo o t.č. útoku na veřejného činitele, zatímco zde o t.č. pohrdání soudem – a následně dovodil, že soudce, kterého se mělo pohrdání týkat – tedy Ladislav Koudelka – už v době vynesení rozsudku na soudu nepracoval (pracoval ovšem na přímo nadřízeném krajském soudě, což důvodnost námitky podjatosti jedině zvyšuje). Ale hlavně :

I.                PODJATOST  soudce a soudu

Obžalovaný byl odsouzen za „pohrdání soudem“, a nikoliv pohrdání soudcem, tedy nikoliv pohrdání konkrétním soudcem Koudelkou, ale celým kladenským soudem nebo jeho senátem – a už zde je zcela zřejmé, že tento skutek neměl nikdo z kladenských soudců posuzovat, neboť útok měl údajně směřovat proti nim všem.

Jak Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí vyložil, nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 - 44).

Soudci senátu I. ÚS zcela pominuli skutečnost, zda se stěžovatel skutku, za který byl odsouzen, vůbec dopustil či zda posuzovaný skutek vůbec naplňuje podstatu posuzovaného trestného činu.

A zde – trestní zákoník uvádí :

I.                 § 336 Trestního zákoníku

Pohrdání soudem

Kdo opakovaně

a) závažným způsobem ruší jednání soudu,

b) při takovém jednání se k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje, nebo

c) bez dostatečné omluvy neuposlechne příkaz nebo výzvu soudu anebo jednání soudu zmaří,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo propadnutím věci.

Stěžovatel se v rámci vazebního řízení dotázal soudce Koudelky, který mu tvrdil, že u stěžovatele spatřuje vazební důvod v tom, že si stěžovatel údajně nepřebírá poštu, přitom se ukázalo, že žádná nepřevzatá pošta (tedy dopisy od kladenského soudu ) na poště (poštovním úřadě) neleží a soudce Koudelka žádnou poštu u sebe nemá, kterou by mohl označit za nedoručenou či nedoručitelnou (neboť stěžovatel navrhoval, že si ji tedy převezme okamžitě, když už byl policií dopraven do  Kladna), načež se stěžovatel soudce zeptal, jestli není náhodou blázen, když ho obviňuje z nepřebírání si pošty, a přitom žádnou nepřevzatou u sebe nemá, ani ji nemůže doložit a stěžovatel si všechno, co bylo doručeno na poštovní úřad, prokazatelně převzal.

Za daného stavu se nemůže jednat o „urážlivé jednání“ nebo „znevažování soudu“, alespoň ne ze strany stěžovatele, ale o naprosto logickou reakci na zjevně zmatená tvrzení soudce, nedávající logický smysl.

Ústavní soud tedy zcela pominul, že k „urážlivému jednání“ ze strany stěžovatele vůbec nedošlo, neboť dané okolnosti urážlivé jednání vylučovaly a naopak činily jeho otázku na soudce zcela logickou, legitimní, smysluplnou a podloženou, za jejímž obsahem si stěžovatel plně stojí i v současnosti.

Pokud senát I. ÚS tvrdí, že námitku podjatosti soudce posoudil „v obecné rovině“, pak touto obecnou rovinou především je, že vazební zasedání – (a následné držení stěžovatele ve vazbě  po dobu skoro dvou a půl měsíce) – se ukázalo jako zcela bezdůvodné a trestní stíhání bylo následně zastaveno s tím, že posuzovaný skutek není trestným činem (jednalo se o blokádu státního zastupitelství v Nymburce v listopadu 2008).

To snad nejsou okolnosti svědčící o podjatosti soudce a snaze stěžovateli škodit za každou cenu ?!!

Bezdůvodné trestní stíhání + dokonce vazba – a žádný trestný čin se nakonec vůbec nestal ?!!

S tím se soudce Uhlíř vypořádal tak, že „stěžovatel byl za vazbu odškodněn?!!“

Třemi stovkami za den?

A takto je to  pro ústavního soudce vyřešeno ?

Jeho někdo snad drží pod zámkem za tři stovky denně ? A pokud to považuje za natolik v pořádku, je možné to právě na něm vyzkoušet kdykoliv beztrestně v budoucnosti ?

I.                PODJATOST ÚSTAVNÍCH SOUDCŮ SAMOTNÝCH

Je bezesporu symbolické a ilustrativní podívat se, jak si vyřešili podjatost sami ústavní soudci.

Pokud jde o podjatost ústavních soudců samotných, je nutno se zastavit u osoby soudce Tomáše Lichovníka, bývalého předsedy Soudcovské unie a předsedy jednoho ze senátů KS v Jihlavě (54 Co), neboť ten se již se stěžovatelem v minulosti setkal, a to ve zcela zásadní otázce – totiž posuzování způsobilosti zastoupení účastníka civilního řízení odborovým sdružením. Soudce Lichovník se tehdy zcela postavil proti možnosti zastoupení účastníka odborovým sdružením, což bylo v přímém rozporu k ustanovení platného OSŘ a zejména pak k mezinárodní Úmluvě o odborovém sdružování, již pak – v těsném závěsu – správně interpretoval Nejvyšší soud tak, že odborové sdružení je každé sdružení, které bylo v okamžiku nálezu registrováno jako odborové, přičemž soudům nepřísluší posuzovat jeho odborovou činnost, zda je odborovou nebo ne.

Následně, při jmenování Lichovníka soudcem Ústavního soudu, se stěžovatel šel s kamerou dotázat svého senátora – za senátní obvod 37 – tehdy (a ještě i dnes) sociálního demokrata Josefa Táborského – jak je možné, že jako sociální demokrat hlasuje pro někoho, kdo neuznává odborové sdružování a nedokáže aplikovat mezinárodní úmluvu o právu na odborové sdružování – a dozvěděl se – což bylo také zveřejněno na serveru www.k213.cz – že senátor se v právu a právním prostředí nevyzná, a tak hlasuje výhradně podle doporučení svého klubu, které dává senátor Antl, a to tehdy znělo, že mají hlasovat PRO.

Už vzhledem k těmto okolnostem se měl soudce Lichovník z projednávané věci neprodleně vyloučit pro poměr k účastníkovi řízení, stejně jako z důvodu, že jako bývalý předseda Soudcovské unie hájil – a patrně stále hájí – přesně opačné zájmy a stanoviska nežli na veřejnosti dlouhodobě hájí právě stěžovatel. Zcela atypický nález ÚS tak nutně vzbuzuje dojem, že soudce Lichovník zneužil svého úředního postavení k potlačování názorů, které představují opak názorů jím šířených a k vyřizování si účtů s politickou opozicí, vystupující veřejně proti stanoviskům a zájmům Soudcovské unie.

II.             DALŠÍ ZNEUŽITÍ ÚŘEDNÍHO POSTAVENÍ SOUDCŮ – trojí trest za jeden skutek

vidí stěžovatel  v tom, že zmiňovaný nález ÚS č. I. ÚS 1486/15 sám otevřeně připouští, že trest 5 měsíců nepodmíněně za popisovaný skutek – tedy údajné pohrdání soudem – je zcela výjimečný a neobvyklý, ale že údajně u tohoto konkrétního stěžovatele je na místě. Přitom se odvolává na údajné „vyhrožování smrtí“ soudci Malému – tedy na nesouvisející, jinou kauzu, zcela vytrženou z kontextu.

Stěžovatel upřesňuje, že smrtí nikomu nevyhrožoval, to si účelově vyprefabrikovaly soudy, aby ho vůbec měly za co odsoudit (on pouze napsal dávno vyloučenému soudci Malému, jenž zavinil prohru státu ve Štrasburku ve věci stejného stěžovatele, a v souvislosti s tím, že ztopil odvolání a vůbec ho nepředložil odvolacímu soudu, že „nepřežije další setkání s ním“ – což vůbec neznamenalo, že ho stěžovatel hodlá zabít, ale – jak také vysvětlil – skutečnost, že soudce Malý trpěl ze stěžovatele takovou fóbií, kterou sám popisoval, že bylo lze reálně očekávat, že skutečně příští setkání nemusí přežít, a to v důsledku zdravotní indispozice, např. infarktu – což rozhodně není vyhrožování smrtí stěžovatelem).

Na „vyhrožování soudci Malému smrtí“ se přitom odvolával už rozsudek ve věci č.j. 1 T 61/2011 OS Praha 10 (který si jinak trest také nedokázal ničím zdůvodnit) a dále i odvolací rozsudek KS v Praze ve zcela nesouvisející věci č.j. 9 To 77/2014. Toto je tedy POTŘETÍ, kdy má být stěžovatel trestán za stejný skutek, údajné vyhrožováni soudci Malému smrtí, navíc zjevně vyprefabrikované.

Soudci senátu I. ÚS se tak dopustili naprosto nepřípustného jednání, ve kterém je právem spatřováno zneužití úředního postavení, když POTŘETÍ  použili proti stěžovateli argumentaci, navíc zcela smyšlenou, o údajném vyhrožování smrtí soudci Malému.

Kdo jiný než soudci ústavního soudu by měl vědět, že každého pachatele lze za konkrétní skutek trestat jen jednou, a to mu ještě musí být skutek, i úmysl jej spáchat, spolehlivě prokázány.

III.          SENÁTNÍ ROZHODOVÁNÍ V BAGATELNÍ VĚCI

A konečně – což stěžovatel považuje za zcela skandální a současně i velmi názornou ilustraci právního vědomí všech tří soudců ústavního senátu I. ÚS – když „konstatovali“, že v posuzované věci rozhodoval tříčlenný senát OS v Kladně, protože věc byla spojena s věcí 1 T 61/2011 OS P – 10, kde rozhodoval rovněž tříčlenný senát, neboť stěžovatel byl prý ohrožen vysokou trestní sazbou (nakonec dostal 7 měsíců, a to si ještě musel senát vypomoci smyšlenou fabulací o vyhrožování smrtí soudci Malému) – a že tedy daný senát neměl jinou možnost než udělit stěžovateli nepodmíněný trest (protože předchozí soud mu rovněž udělil nepodmíněný trest, který senát v Kladně svým rozsudkem zrušil).

Že by stěžovateli nebyl udělen trest žádný, resp. postačující z předcházejícího řízení, si senát ÚS jaksi vůbec nehodlal připustit.

Ale hlavně : Senát ÚS se vůbec nezabýval tím, PROČ  vlastně jednal v bagatelní věci tříčlenný senát a proč byla věc vůbec spojována s předchozí věcí  údajného vysokého trestu z Prahy 10. Sám na to konečně dává odpověď – aniž by si asi uvědomoval - vlastní přiznání ke zneužití úředního postavení soudců.

Základní filosofií trestního řádu, ale i trestního práva jako celku je, že pachatel má být  (= musí být) posuzován vždy podle toho ustanovení, které je pro něj nejmírnější, resp. hrozí mu nejnižším trestem.

Tak se děje vždy, když například není jasné, zda předchozí právní úprava nebyla mírnější než současná a skutek byl spáchán v přelomové nebo nejasné době, v obou obdobích, apod.

Filosofií tedy je : Pro pachatele vždy nejmírněji a nejpříznivěji.

Přitom : Zde – ve zcela bagatelní věci, která by – jak sám senát ÚS otevřeně připouští – u jiného pachatele skončila maximálně pokutou – zasedá  TŘÍČLENNÝ SENÁT – a senát I. ÚS nám už dnes zcela otevřeně sděluje, i proč se tak děje : Jenom proto, aby pachatel mohl dostat co nejpřísnější, tedy nepodmíněný trest, který by jinak nikdy nemohl dostat.

Tedy : Ač o to obžalovaný (zde stěžovatel) vůbec nežádal – a běžně se tak děje pouze na žádost obžalovaného nebo jeho právního zástupce (!!) – byly věci z Prahy 10 a z Kladna – zcela proti logice a smyslu trestního práva - „spojeny“ – což lze pouze v zájmu obžalovaného – zde se tak stalo přesně opačně, tedy proti zájmu obžalovaného – a s jediným účelem : Aby mohl být obžalovaný odsouzen co nejpřísněji, dokonce tak, že i senát ÚS připouští, že je to zcela nezvyklé, nevídané a vymykající se běžné praxi.

A senát I. ÚS, který má hlídat základní ústavní práva, to nechává zcela v klidu, ještě k tomu přizvukuje.

Tohle je přesně jednání, které má na mysli § o zneužití úředního postavení soudce, a zde v tomto případě tedy všech soudců, kteří se na vyřizování případu podíleli, od 3 soudců OS v Kladně, přes další tři na KS v Praze, další tři na NS v Brně až po tříčlenný senát I. ÚS ve složení David Uhlíř, Tomáš Lichovník a Kateřina Šimáčková.

IV.          ZÁVĚREM

Tedy konstatuji, že zneužití pravomoci a úředního postavení soudců senátu I. ÚS spatřuji v tom, že :

-        Nepředložili věc k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle § 23 Zákona o Ústavním soudě, jak bylo jejich povinností, ač rozhodli zcela proti smyslu předchozích rozhodnutí ÚS, zejména pak III. ÚS 441/04

-        Nevyřešili ani vlastní podjatost vůči stěžovateli, ani podjatost předchozích soudních institucí, především soudu kladenského a KS v Praze (kde soudce Koudelka – jak sami píší – působí i dnes), ač o ní existují pádné důkazy a důvody pochybovat o nepodjatosti

-        Zcela proti smyslu trestního práva nejen připustili, ale ještě podpořili TROJÍ POTRESTÁNÍ  stěžovatele za jeden skutek a jeho souzení tříčlenným senátem ve zcela bagatelní trestní věci

Žádám NSZ, aby věc zneužití úředního postavení soudců senátu I. ÚS důkladně vyšetřilo a podalo mi o tom zprávu.

                                                                                                       Ing. Jiří Fiala

                                                                                                        poškozený

______________________

Text usnesení o odmítnutí Ústavní stížnosti senátem I. ÚS :

http://k213.cz/JOOMLA/2278-ustavni-soud-odmitnuti-stiznosti

______________________

http://kraken.slv.cz/I.US1486/15

______________________