JUSTIČNÍ ASOCIACE. I Sváčkovy

 

Láme se září a říjen, mám před sebou kalendář. Chalupy 2017. A na tento týden je tam – Dlaskův statek. Kdo neví, oč jde, připomenu písmáka a vlastence Dlaska z Dolánek u Turnova, po němž se zachovala nejen rodová chalupa, ale hlavně kronika. Poskytující ještě dnes barvitý obraz selského života v l. polovině 19. století na českém venkově, v Pojizeří. Se stále větší úctou a obdivem přistupují nové a nové generace k tomuto upřímnému dílu venkovského písmáka. Z takových rodů vzešla národní tradice, i národní hrdost. Z takových rodů pocházeli ti, co vybojovali a ustanovili tento stát, jenž už 100 let tvoří součást evropských dějin.

 

 

     Jiným takovým příkladem může bezesporu být statek Mašínů na Kolínsku. Právě z lidí, pocházejících z tohoto prostředí, se rodil základ prvního (protihabsburského) odboje. Sedlák se uměl porvat s přírodou o kus denního chleba, uměl ho ale i ubránit.

 

     Komunisté to věděli. Proto se rozhodli selský stav – a s ním i živnou půdu pro nejlepší národní tradice – zničit. Nejvíce toho zvládli v rámci akce K (K = Kulak) v letech 1951-53, ale v devastaci českého venkova pokračovali bohatě i potom.

 

     Bylo úkolem české justice, aby po r. 1990 odstranila největší křivdy, vrátila zabavené majetky těm, co jim – často po staletí – patřily a nahradila jim i utrpěné škody mravní a nemajetkové, pokud je to aspoň trochu možné.

 

     Paní Mašínová se o rodný statek národních hrdinů soudila s kolínskou a středočeskou justicí 20 let – aby nakonec vysoudila ruiny z původního statku se vstupní branou, a to ještě původně stát chtěl, aby si i ty ruiny koupila. „Vítězství“ v tomto sporu utrpěla až poté, co se o odsouzení hodnosti tohoto případu začala – konečně – rozepisovat i velká média.

 

     O dalších podobných případech – a jsou jich tisíce – média nepsala nikdy. A tak si můžeme udělat představu, jak asi dopadly, třeba podle titulku z Práva z 22.9. (letošního roku): „Syn vysoudil za vyhnání rodiny ze statku dvě stovky.“ Případ pana Šedivého z Chroustova na Jičínsku. Základ národní kultury a venkovských tradic, práce celých generací srostlých s rodným krajem i jejich následné utrpení a letité útrapy a ponižování byly „oceněny“ částkou, za kterou dnes pořídíte oběd. To jen pro představu, nakolik si národních tradic i venkovských vlastenců udržujících rodný jazyk po celá staletí cení postkomunistická justice.    Sváčkova justice.    A její pohrobci.

 

     Pro srovnání:      Soudce krajského soudu (jeden jediný – a v senátu sedí tři) vydělává měsíčně – 140.000,- Kč. Kolikrát se do měsíčního platu jediného zmetku vejde celá česká venkovská tradice a národní život, přeměřeno na dvě stovky?!    Za tyhle naprosto nehorázné peníze se naprostá většina z nich drze pošklebuje obětem justičních perzekucí z 50. let 20. století, z doby normalizace – i těm současným.

 

     O 10 dní dříve – 12. září – vyšel ve stejné tiskovině jiný článek – soudce Sváčka. Jmenuje se „Soudnictví podle představ vítězné strany?! – a autor – jeden z nejzprofanovanějších soudců, dnes na Vrchním soudě v Praze se v něm zlobí na hnutí Ano, že – ač justici přímo řídí – neudělalo za celou dobu svého působení vůbec nic proto, aby vznikla jím vysněná Soudcovská rada, a tedy i samospráva soudnictví. V tom má sice nespornou pravdu, otázkou ovšem je, zda zrovna toto by mělo být ANO vyčítáno.

 

     Dovedete si představit, že by se tahle banda drzých, amorálních zmetků, oceňujících národní tradice i utrpení celých generací dvěma stovkami, nezodpovídala už vůbec nikomu – jen sama sobě?!

 

     Hnutí ANO je sice spolek naprosto neschopných – či všeho schopných – zoufalců posbíraných jistým velkomafiánem ze všech okrajů společnosti, nemající o spravování justice nejmenší představu, zabránit vytvoření sebe“kontroly“ mafiánského spolku, jakým současná justice bezesporu je, je ovšem to poslední, co by se mu dalo vytknout.

 

     V předvolebním období dvě stovky za zničení rodového statku přeci jen přišlo Pejsáčkovi jako trochu silní kafe, a tak prý nařídil revizi tohoto procesu, jakož i vypracování návrhu na odškodnění této konkrétní rodiny (ostatních se stejným osudem samozřejmě nikoliv). Nejlepší příklad toho, k čemu justice je:  Po projití případu celou justiční soustavou (která prokázala asi tolik mravnosti, morálky a logiky jako vysloužilý starý grázl) – ministr uzná, že celá justice je naprosto k ničemu – a sám nechá vypracovat návrh narovnání.

 

     To nemohl udělat hned? A kolik takové „projednání“ stálo daňové poplatníky jenom na platech soudců a provozu justičních budov?

 

     Ministr, který musí přiznat, že jeho resort nefunguje ani na úrovni malého dítě (i to pozná zjevnou nesmyslnost takového „odškodnění“ na první pohled), je zralý k abdikaci.

 

     Pokud to sám neví, je potřebí mu to řádně a důrazně připomenout, a to především ve volbách.

 

     Jediným správným místem pro pobyt lidí, oceňujících národní tradice a utrpení celých generací nevinných, pracovitých lidí dvěma stovkami, jsou nápravná zařízení a psychiatrické léčebny.

 

     Zatím to vypadá, že se tyto ústavy – za našeho nečinného přihlížení – proměnily budovy, postavené a sloužící zcela jinému účelu:   Výkonu spravedlnosti.

 

                                                                                                      Ostrov n. Ohří, 30. září 2017

 

Bez přihlášení nemůžete vkládat příspěvky.