Sdružení K 213 - Tátové k dětem, ne do vězení

Pan Tengler stanul před soudem posledním.

Details

Category: Starý web

Published: Sunday, 30 August 2015 17:25

Written by Ing. Jiří Fiala

Hits: 1684

Dnes jsme se v malé síni strašnického krematoria rozloučili s naším drahým zesnulým, panem Jiřím Tenglerem, který náhle zemřel minulý týden.

Jeho pohřeb je událostí, která zcela jistě zajímá většinu našich členů, už proto, že tam nemálo z vás bylo osobně přítomno , a tak jak pro ně, tak zejména pro ty, kteří se pohřbu z nejrůznějších důvodů nemohli osobně zúčastnit, jsou určeny následující řádky.

Na rozdíl od mnohých z vás, kteří z pohřbu odcházeli rozladěni, já se přiznám, že moje pocity nebyly tak nejhorší, možná i proto, že vy jste nevěděli, co pohřbu předcházelo a jaké telefonáty jsem si jako předseda sdružení vyslechnul během uplynulého týdne. I proto jsem šel do Strašnic s výrazně jinými očekáváními než vy ostatní, kteří jste přišli, nic zlého netuše, na normální pohřeb rozloučit se s člověkem, který vám byl blízký.

Když minulou sobotu policie povolala k násilnému otevření bytu pana Tenglera i jeho syna, strávili jsme tam celou nezbytnou dobu spolu, tedy do té doby, než byl zesnulý pohřební službou odvezen a byt zapečetěn. Jeho syn Tomáš se po tuto dobu choval vcelku normálně, snad jen z toho, jak bez vzrušení chodil kolem mrtvého otce, se dalo vytušit, že jejich vztahy byly značně formální, asi bez nějaké zvláštní lásky. Říkal mi, že se rodiče rozvedli v době, kdy jemu bylo asi deset let a od té doby už tátu moc neviděl, a tak se to snad dalo i pochopit. Přesto byl zjevně rád, že jsme tam jeho tátu našli, a to pořád ještě dost rychle a že jsem tam byl celou dobu s ním. Odvezl  mě na metro a vypadal docela vděčně.

Už o den později bylo všechno jinak, zjevně ho už stačili zpracovat jeho příbuzní, především asi včetně pozůstalých maminek, a tak mi zavolal a začal mi vykládat, že jsme hodně radikální sdružení a že prý příbuzní mají strach, abychom tam (rozuměj na pohřbu) nevyvolali nějakou manifestaci. Řekl jsem mu na to jenom to, že my se na pohřbu - na rozdíl od některých jiných - chovat umíme a že za naše lidi ručím, že tam bude klid a že na pohřbu k ničemu mimořádnému z naší strany nedojde, pokud se ovšem stejně budou chovat i ostatní.

Když mi někdo začne vykládat o radikálním hnutí, už vím, kam ho zařadit, protože zařadit mezi radikální hnutí takové, které v podstatě bojuje za dodržování patných zákonů, především pak zákona o rodině a respektování platných a vykonatelných rozsudků, lze sotva označit za radikální, ten pojem totiž označuje úplně jiný význam. A to včetně prostředků, které jsme zatím použili a které bych označil za velmi mírné, ba přátelské, které mají k radikálním ještě hodně daleko.

Příklad : Jestliže zablokujeme státní zastupitelství a následně před jeho dveřmi diskutujeme s funkcí zbavenými státními zástupkyněmi, tak je to prostředek velmi mírný, jak říkám, spíše přátelský. Radikální hnutí by ten barák nejspíš zapálilo, a to v době, kdy je všechno osazenstvo uvnitř. Tak tolik na vysvětlenou - zejména druhé straně, protože z našich lidí to nikdo vysvětlovat nepotřebuje.

Pak kolik nás prý bude, že už tak je rodiny hodně a že bychom se tam nevešli. Vy, co jste ten pohřeb viděli, dobře víte, kolik tam té rodiny bylo a kolikrát bychom se tam ještě všichni bývali byli vešli.

Pak chtěl syn Tomáš umazat některé pasáže z článku na stránkách. Prý jsou moc drastické a mohly by otřást dítětem, druhým synem Adamem, který se prý vrátí do školy a mohl by si článek přečíst. Budiž, vyhověl jsem, a to přesto, že moje články jsou postaveny velmi logicky, jedna myšlenka navazuje na druhou a pokud něco z té konstrukce vynecháte, je  to, jakoby jste vybourali první patro z třípatrového činžáku - zbytek Vám sletí na hlavu.

Krom toho jsem se oprávněně domníval, že 19-ti letý syn už až takové dítě není a měl se správně o svého otce postarat sám, a ne že by jím mohly otřást drastické části článku.

Pak poslal svůj příspěvek Jirka (Mamuz) - o tom, že pana Tenglera umučila justice - a já jsem ho dal na stránky, a to přesto, že jsem tušil, co to vyvolá za reakci.

Byla prakticky okamžitá - a ti z vás, co s námi byli na obědě po pondělní tiskovce na MPSV, ji mohli i slyšet, neboť mi Tomáš volal, akorát když jsme byli u oběda.

Prý je celé příbuzenstvo vyděšeno a bojí se, že tam zorganizujeme nějakou protestní akci nebo budeme chtít pohřeb jinak zneužít a že by si ho udělali sami neveřejně. Na to jsem mu řekl, že mu po našich stránkách nic není, ať se laskavě stará o pohřeb a jeho zařízení a že za klid na pohřbu ručím. Tedy ze strany našich lidí. A že pokud z toho udělají uzavřenou akci, tak se může spolehnout na to, že tam tu demonstraci budou mít. Zeptal se, jestli mu vyhrožuji, odpověděl jsem, že jen realisticky vidím budoucnost.

A tím naše telefonáty skončily. Asi z nich kupodivu správně pochopil, že další diskuse na toto téma nemá smysl a že buďto připustí naši účast na pohřbu v klidu - a pak dost možná celý obřad proběhne bez problémů - anebo nás budou provokovat tím, že nás třeba vykáží, a pak nikdo neví, co se vlastně stane, ale nic dobrého určitě.

Takže s těmito očekáváními jsem šel dnes na pohřeb pana Tenglera já a do poslední chvíle jsem nevěděl, na co se máme vlastně připravit. Proto jsme pro jistotu byli připraveni na vše.

Syn Tomáš přišel i se svou matkou dřív, nicméně my jsme tam už čekali, a choval se normálně, ba přátelsky. Prohodili jsme pár slov, stiskli ruce, ruku nám podala i jeho matka, byť značně odměřeně.

Pochopil jsem, že pohřeb bude a že nebudou kladeny bezprostřední překážky naší účasti.

Tím se dostáváme k pohřbu samotnému.

Má se začínat od pozitiv, začnu tedy jimi i já.

Rozhodně pozitivní bylo už to, že se pohřeb vůbec konal. Mám takový pocit, že kdybychom u objevení těla pana Tenglera nebyli my, tak nejen že bychom o jeho úmrtí nic nevěděli (a asi se dozvěděli až s velkým zpožděním, pokud vůbec), ale dost možná, že by ani žádný pohřeb nebyl, prostě proto, aby rodina ušetřila. Pohřeb udělali, až když zjistili, že se ho rozhodně zúčastníme a že nás nebude málo.

Dalším pozitivem jistě bylo, že se pohřbu zúčastnili oba synové pana Tenglera, tedy Tomáš i Adam, Tomáš navíc se svou bývalou manželkou a jejich společnou dcerkou, milou holčičkou, která na závěr obřadu položila dědečkovi na rakev kytku, což byl asi nejhezčí bod z celého obřadu.

Kladně se lze zmínit i o celkové výpravě pohřbu, rakvi, kyticích a věncích a konečně i výběru hudby.

A to by z pozitiv bylo asi tak všechno. Negativ bylo mnohem, mnohem víc.

Především už to, že na pohřeb nebyli pozváni všichni, kdo pana Tenglera znali, dokonce ani jeho dlouholetá družka, která o svou účast na pohřbu musela těžce bojovat (zatímco bývalá manželka a družka, kterou si nikdy nevzal, seděly v první řadě jako nejbližší rodina) ,  je zavrženíhodné. Pokud je totiž pravdou, že právě ona s panem Tenglerem posledních dvacet let žila, měla to být ona, kdo měl organizovat pohřeb, a ne že ji tzv. rodina nechá vyvádět do zadních lavic.

Bohužel, my jsme od pana Tenglera  samotného žádné instrukce v tomhle směru neměli a míchat se do cizí rodiny není rozhodně jednoduché, a tak jsme tomu nezabránili.

Ale většina z nás si asi dokáže představit, jak by jim bylo, kdyby na jejich vlastním pohřbu seděly jejich bývalé manželky, jdoucí jim léta po krku desítkami trestních oznámení a žalob všeho druhu, v první lavici jako nejbližší rodina. Ti, co mě znají, mi předpověděli, že v mém případě by mě to asi ještě i z rakve vytáhlo.

Syn Tomáš - jakožto hlavní organizátor pohřbu - se dále úzkostně vyhnul smutečnímu projevu. Zejména měli strach, abychom tam nechtěli nějaký svůj projev za naše sdružení.

Protože jsem již pohřbů absolvoval několik, včetně pohřbů obou svých rodičů, dovolím si shrnout své poznatky do poznání, že totiž pohřeb bez smutečního projevu je jako koupání bez vody - sice to jde (můžete se přece aspoň opalovat na pláži), ale nic moc. To podstatné tomu prostě chybí.

Smuteční projev by měl alespoň v kostce shrnout život zesnulého, jeho hlavní dobré skutky, hlavní dobré vlastnosti - vždyť ne všichni, co na pohřbu jsou, ho znali po celou dobu jeho života a už vůbec ne ze všech jeho stránek. Jiný mohl být doma, jiný mezi přáteli v nějakém sdružení a jiný v práci. Od toho je projev, aby to všechno shrnul a připomenul.

Moje představa by v tomto případě byla asi taková, že by si hlavní projev přednesla rodina, a já pak jen pár slov za naše sdružení, protože my jsme ho znali vlastně jen poslední dva roky. Jenže, jak se zdá, právě z toho měla rodina panickou hrůzu.

Koupáním bez vody - či svatbou bez prstýnků -  je i pohřeb bez parte. Prý by ho neměli komu dát. Když mi tohle řekli po telefonu, hned jsme zpracovali parte vlastní, z našich stránek si ho mohl stáhnout, kdo měl zájem a také jsme ho zajeli vyvěsit do vchodu, kde pan Tengler bydlel. To se prostě dělá vždycky. A kdo to neví, nemá základy slušného vychování.

Stejně jako k dobrým mravům patří pozvat smuteční hosty na něco malého po obřadu. Sice jsme na takové pozvání rozhodně nečekali, ovšem připadlo nám to dvojnásob trapné za situace, kdy si tzv. "rodina" sedla do stejné restaurace jen o stůl vedle.

Jediný, kdo tak dobrým mravům dostál, byla právě ta paní, co ji nechtěli na pohřeb pozvat vůbec, která nás všechny pozvala k sobě na guláš a tam nám ukazovala fotografie pana Tenglera zamlada i to, jak s ní sedí na pohřbu její maminky - což se asi všichni shodneme, že nechodíme na pohřeb rodičů nějaké náhodné a chvilkové známosti.

Kuriozní bylo, že její kamarádka byla kdysi zapisovatelkou na soudě pro Prahu 8 a hrozně se zajímala, jestli neznáme pana Mezla, že případ jeho Dity tam dosud straší soudce a že si dobře pamatuje ty dva fascikly, jak je kdysi taky viděla. A byla úplně v šoku, když jsme jí řekli, že pana Mezla mohla dneska poznat na pohřbu, protože tam samozřejmě byl - spolu s dalšími asi dvaceti členy jak K 213, tak i Spravedlnosti dětem (v poměru asi 15:5). A když už jsme u těch počtů, příbuzných jsme tam napočítali asi 10 (slovy deset - a to včetně té malé holčičky), takže jsme nad nimi měli více než dvojnásobnou převahu.

Tahle zapisovatelka nám i vykládala, že občas na tom soduě koukala, když viděla, čeho jsou "matinky" schopny a já jí na to řekl, že soud nemá koukat, ale jednat, a to tak, že jim dítě co nejrychleji odebere.

Mezi veřejností účastnící se pohřbu byla i řada známých a významných osobností, jako například renomovaný pražský advokát Kutěj, občanský aktivista pan Šinágl, nestor boje za rodičovská práva Luboš Patera, chartista pan Dus a mnozí další, ale jak jsme shodně konstatovali, kdyby mezi nás přišel třeba prezident republiky, byl by jen asi nepoznaným odpadem "z toho spolku otců".

Ostatně, o vzdělanostní a intelektuální úrovni členů příbuzenstva jsme si mohli udělat obrázek, když jsme přišli za Tomášem s tím, že běží lhůta pro podání dovolání, že pan Tengler byl odsouzen s námi za tzv. "pohrdání soudem", že my si to dovolání rozhodně podáme a že od něj budeme potřebovat jen plnou moc (žádné peníze), abychom to dovolání mohli podat i za pana Tenglera. Odpovědí bylo, že prý nechce tahat mrtvého otce po soudech a jeden příbuzný nám sdělil, že si "musí ověřit právní důsledky". Větší blbost jsem - s prominutím - už hodně dlouho neslyšel a pokud se někdo obává "právních důsledků" toho, že někdo chce očistit jméno mrtvého, tak tím jenom říká, jak se toho mrtvého bojí i po smrti.

Ostatně, halasný smích od stolu "rodiny", tedy rozvedené manželky a nikdy neprovdané družky, matky Adama, která panu Tenglerovi svými exekucemi a návrhy na zvýšení výživného zkrátila život o dobrých deset let, dával tušit spíše na radost po úspěšně smeteném "problému", nežli na zármutek pozůstalých.

Abych jim tuto potměšilou radost alespoň trochu osladil, zeptám se : A kdo myslíte, že přijde na pohřeb vám ? Myslíte, že budete stát za to dvaceti zdánlivě cizím lidem, kteří pana Tenglera znali jen z blokád či jiných akcí K 213, aby vám přišli na pohřeb ?

Abyste nakonec nebyli rádi, že vás někde potají zakope obecní zřízenec !!

A co myslíte, milí čtenáři, na závěr : Kdo se neuměl chovat na pohřbu ?!!

___________________

Synové s vymytými mozky, rodina pitomců, co neví, co je dovolání - pan Tengler měl fakt prima pozůstalé. Petr

______________________

Jeho pozůstalými jsme přeci my, to je každému jasné.  Zdeněk 

______________________

Pokladnička jménem Tengler vyschla jednou provždy. Vy jste donutili příbuzenstvo ještě vyhodit 30 tisíc za pohřeb, zatímco jinak by ho zahrabali někde zadarmo. A divíte se, že mají vztek ? Jana

______________________

 To se pobavíte :

Od: friendshipforce23 <This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it.>

Komu: pesnicker <This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it.>

Předmět: Email nemá žádný předmět

Datum: 21.2. 2009, 00:18 - dnes v 00:18

• Prev
• Next