Zavržený název Syndromu zavrženého rodiče

Details
Category: Starý web
Published: Sunday, 30 August 2015 17:27
Written by Ing. Jiří Fiala
Hits: 1763

 

ZAVRŽENÝ  NÁZEV  SYNDROMU (SZR)

Ano, jde o syndrom zavrženého rodiče, negativní společenský jev, úzce vázaný na rozchod/ rozvod rodičů.

 

O syndromu zavrženého rodiče jsme se blíže dozvěděli poprvé v roce 1996, z překladu klíčové kapitoly knihy se stejnojmenným názvem (Parental Alienation Syndrome) od Richarda A. Gardnera, amerického psychiatra.

Kapitolu se stejným názvem vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR jako metodický materiál pro okresní pracoviště tehdejších odborů sociální péče.

 

Publikaci jsem přivezl z Londýna, kde jsem byl na dvouměsíční stáži na pozvání Britské psychologické společnosti. Při překladatelské práci jsem uváděné nové výrazy konzultoval s významnými odborníky, prof. Z. Matějčkem, doc. Z. Dytrychem, prof. S. Kratochvílem a také s bohemisty. Shodli jsme se, že nejvhodnější překlad – vzhledem k obsahu – je syndrom zavrženého rodiče. Ten jsem později, na podnět primáře MUDr. Jiřího Švarce, lehce upravil na syndrom zavržení rodiče.

 

O syndromu zavrženého/zavržení rodiče (dále jen SZR) jsem publikoval články, např. v Psychologii dnes (opakovaně) v časopise Právo a rodina, v publikaci Rozvodová tématika a moderní psychologie. Popsal jsem SZR na mnoha přednáškách, seminářích. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že by výrazu někdo nerozuměl – řečeno jinými slovy, každý ihned věděl, o co jde.

Někdy v roce 2007 a 2008 jsem se setkal se zprávami a s písemnými vyjádřeními, že jde o můj špatný překlad a že anglické slovo alienation ve skutečnosti znamená odcizení. Autoři těchto zpráv mě nekontaktovali, zprávy o špatném překladu sepisovali, aniž bych byl alespoň orientačně informován. K tomu uvedu následující:

Ano, vezmeme-li běžný anglicko-český slovník, nalezneme v něm, že slovo alienation se překládá jako odcizení.

Podíváme-li se však do velkých slovníků, pak kromě odcizení nacházíme další významy.

Webster:   alienate – to estrange; to withdraw, as the affections, to make indifferent or averse, where love or friendship before subsisted;

 Encarta: alienate – to make somebody unfriendly, to cause somebody to change his or her previosly friendly or supportive attitude and become unfriendly, unsympathetic or hostile.

Oba slovníky uvádějí změnu emocí, z původně kladných (přátelství, láska) do ne- přátelských, hostilních. Programující rodič si přece přeje, aby dítě emočně zavrhlo druhého rodiče, nikoli, aby se „jen“ odcizilo. Emoční zavržení je jistější.

Na mezinárodní konferenci Parental Alienation Syndrome, pořádané 18. a 19. října 2002 ve Frankfurtu nad Mohanem jsem se setkal s prof. R. Gardnerem. Mimo jiné jsem se jej přeptal, proč použil tento neutrálnější termín a nikoli termín, který by jednoznačně indikoval jeho obsah. Prof. Gardner mně řekl, že plně rozumí mému dotazu, na vysvětlenou uvedl, že jeho žáci a jeho škola musí stále čelit nemalému tlaku, včetně soudních žalob se strany radikálních, ideologicky motivovaných skupin. To byl a je důvod, proč posunul znění termínu do větší neutrality. Ideologické skupiny pojmenoval, uvedl, že mají zcela vyhraněný názor na to, kdo je hodný a kdo špatný, kdo je oběť a kdo násilník, koho je třeba vyvinit a koho potrestat. Jejich vedení je velice aktivní a vynalézavé v kritice všeho, co není podle jejich dogmat.

Zamýšlím se, oč  kritikům – na naší domácí půdě – mnou zvoleného termínu vlastně jde. První možnost je kompetitivní emoce, ukázat, že ten, kdo nějak něčím v povědomí psychologii figuruje, takové místo zaujal neoprávněně, neboť neumí přeložit ani tak běžné slovo. „Špatný“ překlad možné si ihned ověřit otevřením slovníku, který máme právě po ruce. Rivalitní emoce nejsou mezi našimi psychology ničím neznámým, zejména u těch, kteří aspirují na důležitější funkce.

 

Druhá možnost má skrytější příčiny. Psychologové a psychoterapeuti (a samozřejmě nejen oni) jsou nositelé poměrně zafixovaných postojů, komu pomáhat, koho vyviňovat a koho naopak postihnout a dát mu pocítit dopad našeho odborného rozhořčení.

U SZR, který je opravdu škodlivým jevem pro lidi i společnost, lze i při velmi letmém pohledu poznat, kdo je převládajícím viníkem. Máme-li však v osobnosti zabudovány silné ochranitelské a vyviňovací tendence, budeme hledat cesty, jak takové provinění rozředit.

U SZR se nabízí rozšíření původní oblasti (Gardnerem pečlivě vymezené a definované) na další, které již nejsou tak patologické. V našem případě se pro samozvané ochránce „hodil“ výraz odcizení, kterým lze „přikrýt“, zamlžit, zamaskovat těžší patologii v případech zavrhování.

Nejsem stoupencem takového maskování, jsem pro přesné označení viníka a pro přesný popis jeho provinění, padni komu padni. To je ostatně podmínkou sine qua non pro účinný boj se vztahovou patologií.

Doporučuji proto užívat termín odcizený rodič v případech, kdy dochází k odcizování a odcizení, avšak bez programovaného, soustředěného úsilí jednoho rodiče, kdy k odcizení dochází spíše pomaleji, často pod vlivem situačních faktorů jako jsou časté a dlouhé služební cesty, pobyt(y) v zahraničí, dlouhodobá nemoc resp. dlouhodobé léčebné pobyty mimo domov, velmi vyhraněné, ale zcela odlišné zájmy apod.

Ku pomoci při rozlišování mezi zavrženým a odcizeným rodičem se nabízí jednoduchá úvaha: S tím, že když se rodič odcizí – z těch nebo oněch důvodů – se k soudu většinou nechodí, nevedou se letité rozhořčené spory s účastí plejády neziskových organizací, advokátů a znalců, nekonstruují se křivá obvinění ze sexuálního zneužívání, apod.

 

Odcizení rodiče vyřeší obvykle sám život nebo poradenský psycholog.

Důvod mého doporučení je ten, že podstata, jádro toho, s čím se tak často setkáváme u opatrovnických soudů, je výstižně vyjádřeno termíny programující, zavrhující rodič – programované dítě a zavržený rodič, nikoli odcizený. Pokud kdo nevěříte mému doporučení, projděte si The International Handbook of Parental Alienation Syndrome autorů R. A. Gardnera, S. Richarda Saubera a Demonsthena Lorandose (Charles C. Thomas Publishers, Springfield, Illinois, 2006). Ve všech 34 kapitolách této publikace se jedná o zavržených rodičích. Ani v jedné kapitole se nejedná o odcizení ve výše uvedeném smyslu. Všechny uvedené a analyzované kazuistiky jsou ty, v nichž jeden rodič vědomě (avšak spíše skrytě) programuje dítě tak, aby citově i chováním odmítalo či nenávidělo druhého rodiče. To vše z nezřízené sobecké touhy „vlastnit“ dítě a být výlučným architektem jeho duše. Pro tyto tendence takového rodiče – a zejména dopady jeho snahy – je vskutku nejvhodnější termín syndrom zavrženého rodiče.

 

Další argument ve prospěch mého doporučení je ten, že psychologická, psychiatrická obec a i jiní profesionálové (advokáti, pracovnice OSPOD, soudci) si na termín SZR (užívaný již od r. 1996) zvykla a že tento termín se objevuje v průběžně vydávaných publikacích.  Tak např. v Rozvodových jedech R. Warshaka je SZR jedním z klíčových pojmů, užívá jej hodně publikující znalec tohoto problému brněnský psycholog Tomáš Novák, a je také hlavním pojmem v připravované publikaci R. A. Gardnera: Terapeutická intervence u dětí postižených syndromem zavržení rodiče (vyjde na jaře 2009). Nedodržení jednoty v terminologii povede k matení terminologie a k poklesu prestiže našeho oboru.

 

Shrnutí celého vyjádření

Doporučuji přísné rozlišování obou diskutovaných termínů. V případech systematického emocionálního programování dítěte jedním rodičem proti rodiči druhému s cílem převrátit původně kladný vztah dítěte k rodiči ve lhostejnost nebo v nenávist užívat výhradně termínu syndrom zavržení rodiče.

Apeluji tímto zejména na nepočetnou, avšak hlasitou a ideologicky propojenou skupinku kritiků mého původního překladu. 

 

                        PhDr. Eduard Bakalář

 

 

 V Praze dne 1. ledna 2009.