Kdo seje vítr ...

Details
Category: Starý web
Published: Sunday, 30 August 2015 17:28
Written by Ing. Jiří Fiala
Hits: 1481

 

Těžko dnes již dohlédnout začátku konfliktu na Blízkém východě - kdo a čím začal, kdo koho napadl a napadal, kdo a jak na napadení odpověděl.

Nicméně blízkovýchodnímu laikovi, který letitý arabsko-izraelský konflikt vidí pohledem ze střední Evropy, se věc jeví asi takto :

Židé jakožto jediný národ neměli svou vlast, ač byli národem jedním z nejstarších a o jejich zásluhách na rozvoji kultury, která je dnes označována jako západní, nemohlo být sebemenších pochyb. Židé hluboce ovlivnili kulturu Evropy a mezi jinými také kulturu českých zemí. Vedle Čechů a Němců zde žili pokojně po staletí a po staletí také spoluvytvářeli kulturní obraz našich historických zemí.  

Holocaust, který evropské Židy postihl v první polovině 20. století ze strany německého fašismu, neměl v dějinách Židovstva obdoby a právem vyvolal obrovskou vlnu sympatií a solidarity, která vedla i k tomu, že ve válce vítězné národy určily Židům část britského mandátního území v Palestině, kde mohou žít a vytvořit svůj vlastní stát. Jako na to má právo každý národ.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že od roku 1948, kdy Izrael vznikl, prokázal naprosto nevídanou životaschopnost a organizační i kulturní vyspělost.

Pokud chtěl jako stát přežít, byl k tomu od samého začátku nucen vysloveně nepřátelským prostředím, všeobklopujícím arabským světem, který národu, jenž právě přežil vlastní smrt, nepřál ani ten kus neúrodné pouště.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že jedině obrovské úsilí a nadšení lidí dokázalo přeměnit neúrodnou poušť v rozkvetlou zahradu a ubránit ji proti agresivnímu všeobklopujícímu arabskému moři kolem.

Lze jen stěží pochopit, že by se skutečně mírumilovný a pracovitý národ nedokázal na věky smířit se ztrátou kusu neúrodné pouště, zvláště za situace, kdy je obestírán nekonečnými a liduprázdnými písečnými pustinami, kam jen oko dohlédne. 

I při letmém pohledu na blízkovýchodní problematiku musí být každému objektivnímu pozorovateli jasné, že to není Izrael, kdo nedokáže žít pokojně vedle svých sousedů, že to není Izrael, kdo donekonečna rozdmýchává letitou nenávist a že to konečně není Izrael, kdo vyhlašuje, že jeho jediným smyslem existence je zničení souseda.

Skutečně těžko žít vedle někoho, kdo otevřeně prohlašuje, že neustane, dokud svého souseda nezničí a také svými skutky o tom nikoho nenechává na pochybách.

Představte si, že byste žili vedle souseda, který namísto aby se staral o svou zahradu a maximálně ji zveleboval, by prohlašoval, že jeho cílem je zničení té Vaší zahrady a že neustane, dokud toho nedosáhne.

V normální civilizované společnosti bývají takoví lidé obvykle izolováni buďto ve věznicích nebo v ústavech pro choromyslné.

Ale co když se takto chová celý národ ? Co pak s národem, který podlehl fanatickému šílenství a namísto vlastního zvelebování, které by potřeboval jako sůl, se věnuje výhradně ničení souseda ?  Souseda, který prosperuje zjevně mnohem a mnohem lépe ?

Palestinský Hamás dávno ví, že Izrael nemůže zničit, a tak se rozhodl alespoň vytrvale otravovat. Třeba ostřelováním pohraničních oblastí Izraele.

Těžko žít ve státě, kde nevíte, jestli se ráno probudíte živí a zdraví, protože od sousedů k vám v noci létají rakety. Těžko chodit do školy, těžko se soustředit na práci, těžko něco budovat.

O to asi Hamásu šlo - narušovat klidný a spokojený život u bohatšího souseda, znervozňovat, otravovat, šířit strach a paniku.

Jedna z definic státu říká, že základním posláním každého státu je zajistit bezpečnost svým občanům. Izraelský stát právě v těchto dnech a hodinách předvádí, nakolik vážně tento závazek bere.

Pokud jde o reakci Izraele na dlouhodobé palestinské ostřelování, nutno uznat, že je vzorem rozhodnosti a racionality. I samotná vojenská operace je vedena v duchu, který v Evropě jako první předvedla americká armáda za druhé světové války - maximum výsledku při minimu obětí. V praxi to vypadá tak, že celou akci nejprve započne letecká ofenzíva, která zničí podstatné a důležité cíle na nepřátelském území a zdecimuje morálku nepřítele, na ni pak naváže operace pozemní, která by už neměla narazit na významnější odpor, a tudíž by se měla podařit s minimem vlastních ztrát.

Nepochybuji o tom, že se izraelská operace beze zbytku zdaří. Přemýšlím jen, co potom. Co s národem, který si jako životní cíl zvolil ne vlastní prosperitu a práci ku vlastnímu prospěchu, ale ničení souseda, kterému podřídil veškerý svůj život a potřeby.   

Kdo seje vítr, sklízí bouři. S Hamásem ji teď sklidí bohužel i celý palestinský národ. Ostatně - každý národ je zodpovědný za své vůdce. A ti by zase dlouho sami nevydrželi, pokud by nevyjadřovali vůli podstatné většiny národa.

Agresivní jedinci většinou skončí v izolaci, která má před nimi ochránit společnost.

Skončí tak i národ, který svou zatvrzelou vizí na zničení souseda ohrožuje celé světové společenství ?  

______________________

Článek převzat internetovým zpravodajstvím Jana Šinágla. Pozn. red.