Ke 40. výročí srpnové okupace ...

 

Přesto si důležitost a význam tohoto výročí zasluhují, abychom je nepřešli mlčením.

Jsme rádi, že se mladá generace může dnes již bez překážek dozvědět,  jaká ohavnost se ze strany našich tzv. spojenců tehdy stala a jak to všechno probíhalo, což nám za totality umožněno nebylo, a tak jsme tyto zprávy, staré noviny, vyprávění pamětníků vyvažovali zlatem. A litovali, že nám tehdy nebylo o pár let více. Abychom se mohli okupantům postavit sami na odpor. V předškolním věku to přeci jen dost dobře nešlo.

A tak se náš odpor přenášel jen na viditelné symboly okupantů, především na četné hodiny povinné ruštiny, o které jsme se kdysi zaříkávali, že se ji schválně nikdy nenaučíme, i kdyby nás za to vyhodili ze školy. Pískali jsme při ruských divadelních hrách, sabotovali povinné ruské filmy, před srpnovými výročími jsme psali protiruská hesla po zdech a silnicích.

Někdy to prošlo, někdy nás skutečně chtěli vyhodit ze školy.

Mysleli jsme si tehdy všichni, že po vítězství demokracie již nebude občanské odvahy potřeba.

Že je jí často potřeba více než v dobách nesvobody, je pro nás smutným zjištěním a nemilým překvapením.

Přesto bychom i po těch letech chtěli poděkovat všem, kdo se tehdy postavili s holýma rukama kolonám tanků a po zuby ozbrojeným vojákům varšavského paktu. Ti všichni, kdo to dokázali, historicky doložili, že dalece předčí své oficiální představitele, kteří nedorostli velikosti vlastního národa, když s okupanty podepisovali ponižující a silou vnucený diktát o tzv. "dočasném" pobytu cizích vojsk na našem území. A když následně 20 let omílali nesmyslné fráze o tzv. "bratrské pomoci".

Ta dočasnost bratrské pomoci trvala 23 let a její následky neseme všichni dodnes.  

Naše sdružení se bude vždy snažit, aby tyto neblahé následky byly co nejrychleji překonány ve všech oblastech společenského života.