VideoarchivPoklekli, abychom my mohli zpříma stát.
- Details
- Category: Starý web
- Published: Sunday, 30 August 2015 17:15
- Written by Ing. Jiří Fiala
- Hits: 1661
Před 388 lety, 21. června 1621, vykonal kat Mydlář na Stroměstském rynku v Praze exekuci, která měla srazit český odbojný, protestantský národ na kolena.
Srazila.
Česká šlechta se už nikdy z úderů rekatolizace českých zemí nevzpamatovala. A národ tak přišel o svou přirozenou reprezentaci, udržující národní hrdost, lidskou důstojnost a zdravé sebevědomí.
Je to tak dávno, skoro čtyři století.
Přesto si následky české nejednotnosti a váhavosti, zaplacené porážkou na Bílé hoře, vojensky vcelku bezvýznamné potyčky s tragickými a dalekosáhlými následky, neseme dodnes, aniž to tušíme a aniž si to většina z nás uvědomuje.
Traduje se, že onoho dne před kata pokleklo a bylo sťato sedmadvacet českých pánů. Není to tak úplně pravda, neboť osm z nich nebylo panského stavu, byli to měšťané, což ovšem jejich oběti nijak neubírá.
Byli popraveni coby vůdci odbojného stavovského povstání proti katolickému habsburskému panovníkovi, které skončilo porážkou právě na Bílé hoře u Prahy.
Poprava na Staroměstském náměstí znamenala historický předěl, konec jedné epochy a začátek jiné. S ní skončilo renesanční období neobyčejného kulturního, ale i hospodářského rozkvětu českých zemí, kterému se naše země těšily po celé 16. století, kdy zde vedle sebe žily v klidu a míru nejen různé národy a národnosti - samozřejmě především Češi, Němci a Židé - ale i různá vyznání, tedy vedle většinového protestantského vyznání i menšina katolíků.
V habsburské říši to ovšem byo právě naopak, protestanté byli menšinou, tu více, tu méně trpěnou a bigótně katolický habsburský rod na ně pohlížel se stále silnější nedůvěrou jako na odpadlíky od víry pravé a jediné a potenciální nebezpečí pro trůn.
Čechy a jejich obyvatelé měli tehdy poprvé tu smůlu, že se dostali do říše, kam bytostně nepatřili a patřit nechtěli. Národ s již dvousetletou protestantskou tradicí naráz připadnul do bigótně katolické říše, vedené Habsburky, ať už rakouskými či španělskými, což nemohlo dlouhodobě dělat dobrotu.
A také nedělalo.
Kdo nebyl katolík, nemohl počítat s vyšší funkcí ve státní správě nebo u katolického císařova dvora. A koho by to nenaštvalo !! Vždyť přece císař sídlil v Praze, v Praze se rozdávaly úřady, funkce a s nimi spojené bohatství. A domácí k nim neměli mít přístup ?
Když katolické panstvo, vědomo si své převahy u dvora, nechalo zbořit dva evangelické kostely - v Broumově a v Hrobu - vypuklo povstání proti trůnu, vedené českou šlechtou. Leč nejednotnou, rozhádanou, neochotnou vydržovat vojsko. Proto také neustálo ani bezvýznamnou šarvátku na Bílé hoře.
Katoličtí vítězové však už nechtěli nic ponechat náhodě.
Vůdce povstání, kteří nestačili uprchnout za hranice, pochytali a popravili na Staroměstském náměstí. Pro výstrahu všem ostatním.
Jejich majetky zabavili, stejně jako majetky těch, kteří nebyli ochotni přestoupit na katolickou víru a raději uprchli do ciziny.
Nastalo obrovské přerozdělování majetku, do té doby zcela nevídané (u nás nikoliv poslední), během něhož česká šlechta se ve vlastní zemi stala trpěnou menšinou a většinu bohatství - a tím i vlády nad zemí - převzala šlechta cizí, sloužící novým vládcům a s nimi přišedší.
Bitva na Bílé hoře a staroměstská poprava byly předělem.
Oddělovaly období renesančního rozkvětu a neobyčejné, v Evropě té doby zcela ojedinělé kulturní vyspělosti, a to i jazykové (čeština 16. století byla na dlouhou dobu vývojovým vrcholem, ke kterému se obrozenci po dvě stě letech museli pracně vracet), od období všestranného úpadku - hospodářského, kulturního, jazykového.
Cizí šlechta s sebou přinášela nejen cizí jazyk, ale i cizí obyčeje a hlavně - necitlivost a nesounáležitost s místním lidem.
Národ, zbavený svého přirozeného vedení, se stával poslušným stádem, jaké vládci - hlavně ti cizí - tak rádi vidí. Stačí zavelet - a stádo jde, kam se mu ukáže. Bez reptání, bez ptaní, bez protestů.
To byl - spolu s první masovou emigrací - skutečný počátek plebejizace českého národa.
To je také pravý důvod toho, proč dnes potkáváme u nás tak málo lidí sebevědomých, zdravě a přirozeně hrdých - na svou zem, svůj národ, na sebe samotné.
Ke šlechtickým vlastnostem patří i velkorysost - rozhodnout spravedlivě, ať už na to kolonku mám, nebo ne, ať už to předpis umožňuje, nebo přikazuje nějakou špatnost.
A sami si odpovězte na otázku, kolik takových lidí denně potkáme - na úřadech, ve státní správě, i v běžném životě.
A kolik naopak potkáme poslušných, ušlápnutých, zbabělých dušiček bez vlastního názoru, poklonkujících směrem k mocným a za to odměněných možností potichu si krást a hrát si na vlastním písečku.
Přesto : Přes vší tu hospodářskou a zejména mravní katastrofu, která následovala po bitvě na Bílé hoře, těch 27 popravených k nám hovoří i dnes jasnou řečí. O tom, že jsou důležitější věci nežli je vlastní život. O tom, že jsou i věci, za které stojí život položit.
Poslali nám přes propasti staletí jasný vzkaz : Byť na kolenou, i zemřít lze zpříma !
A je to rozhodně čestnější, nežli na kolenou trvale žít.
__________________
Pane Jiří, neozval jsem se Vám už mnoho měsíců. Už dlouho jsem Vás ničím
nepodpořil ve Vašem spravedlivém zápase se zkorumpovanou českou justicí
a policií. Omluvte mě tím, že jsem už postarší, a také tím, že nevidím,
čím bych Vám mohl přispět nějak reálně, účinně. Účinněji než třeba
přítomností při soudním jednání, kde jenom o jednoho zvyšuji počet
Vašich sympatizantů. Před chvílí jsem si vytiskl Váš článek "Poklekli,
abychom my mohli zpříma stát" z 21.t.m. (Byl jsem předevčírem při
vzpomínce na sedmadvacet popravených na Staroměstském náměstí.) Váš
článek mě velmi zaujal. Jistě jezdíte občas do Prahy. Nemohli bychom
někdy zase spolu poobědvat? Nechcete mi navrhnout den a hodinu a místo
setkání? S pozdravem J. Dus.
_________________________
Jak vidět, každý článek, ať už zkteréhokoliv soudku, si najde své čtenáře.
Pozn.red.
Přesto si následky české nejednotnosti a váhavosti, zaplacené porážkou na Bílé hoře, vojensky vcelku bezvýznamné potyčky s tragickými a dalekosáhlými následky, neseme dodnes, aniž to tušíme a aniž si to většina z nás uvědomuje.
Traduje se, že onoho dne před kata pokleklo a bylo sťato sedmadvacet českých pánů. Není to tak úplně pravda, neboť osm z nich nebylo panského stavu, byli to měšťané, což ovšem jejich oběti nijak neubírá.
Byli popraveni coby vůdci odbojného stavovského povstání proti katolickému habsburskému panovníkovi, které skončilo porážkou právě na Bílé hoře u Prahy.
Poprava na Staroměstském náměstí znamenala historický předěl, konec jedné epochy a začátek jiné. S ní skončilo renesanční období neobyčejného kulturního, ale i hospodářského rozkvětu českých zemí, kterému se naše země těšily po celé 16. století, kdy zde vedle sebe žily v klidu a míru nejen různé národy a národnosti - samozřejmě především Češi, Němci a Židé - ale i různá vyznání, tedy vedle většinového protestantského vyznání i menšina katolíků.
V habsburské říši to ovšem byo právě naopak, protestanté byli menšinou, tu více, tu méně trpěnou a bigótně katolický habsburský rod na ně pohlížel se stále silnější nedůvěrou jako na odpadlíky od víry pravé a jediné a potenciální nebezpečí pro trůn.
Čechy a jejich obyvatelé měli tehdy poprvé tu smůlu, že se dostali do říše, kam bytostně nepatřili a patřit nechtěli. Národ s již dvousetletou protestantskou tradicí naráz připadnul do bigótně katolické říše, vedené Habsburky, ať už rakouskými či španělskými, což nemohlo dlouhodobě dělat dobrotu.
A také nedělalo.
Kdo nebyl katolík, nemohl počítat s vyšší funkcí ve státní správě nebo u katolického císařova dvora. A koho by to nenaštvalo !! Vždyť přece císař sídlil v Praze, v Praze se rozdávaly úřady, funkce a s nimi spojené bohatství. A domácí k nim neměli mít přístup ?
Když katolické panstvo, vědomo si své převahy u dvora, nechalo zbořit dva evangelické kostely - v Broumově a v Hrobu - vypuklo povstání proti trůnu, vedené českou šlechtou. Leč nejednotnou, rozhádanou, neochotnou vydržovat vojsko. Proto také neustálo ani bezvýznamnou šarvátku na Bílé hoře.
Katoličtí vítězové však už nechtěli nic ponechat náhodě.
Vůdce povstání, kteří nestačili uprchnout za hranice, pochytali a popravili na Staroměstském náměstí. Pro výstrahu všem ostatním.
Jejich majetky zabavili, stejně jako majetky těch, kteří nebyli ochotni přestoupit na katolickou víru a raději uprchli do ciziny.
Nastalo obrovské přerozdělování majetku, do té doby zcela nevídané (u nás nikoliv poslední), během něhož česká šlechta se ve vlastní zemi stala trpěnou menšinou a většinu bohatství - a tím i vlády nad zemí - převzala šlechta cizí, sloužící novým vládcům a s nimi přišedší.
Bitva na Bílé hoře a staroměstská poprava byly předělem.
Oddělovaly období renesančního rozkvětu a neobyčejné, v Evropě té doby zcela ojedinělé kulturní vyspělosti, a to i jazykové (čeština 16. století byla na dlouhou dobu vývojovým vrcholem, ke kterému se obrozenci po dvě stě letech museli pracně vracet), od období všestranného úpadku - hospodářského, kulturního, jazykového.
Cizí šlechta s sebou přinášela nejen cizí jazyk, ale i cizí obyčeje a hlavně - necitlivost a nesounáležitost s místním lidem.
Národ, zbavený svého přirozeného vedení, se stával poslušným stádem, jaké vládci - hlavně ti cizí - tak rádi vidí. Stačí zavelet - a stádo jde, kam se mu ukáže. Bez reptání, bez ptaní, bez protestů.
To byl - spolu s první masovou emigrací - skutečný počátek plebejizace českého národa.
To je také pravý důvod toho, proč dnes potkáváme u nás tak málo lidí sebevědomých, zdravě a přirozeně hrdých - na svou zem, svůj národ, na sebe samotné.
Ke šlechtickým vlastnostem patří i velkorysost - rozhodnout spravedlivě, ať už na to kolonku mám, nebo ne, ať už to předpis umožňuje, nebo přikazuje nějakou špatnost.
A sami si odpovězte na otázku, kolik takových lidí denně potkáme - na úřadech, ve státní správě, i v běžném životě.
A kolik naopak potkáme poslušných, ušlápnutých, zbabělých dušiček bez vlastního názoru, poklonkujících směrem k mocným a za to odměněných možností potichu si krást a hrát si na vlastním písečku.
Přesto : Přes vší tu hospodářskou a zejména mravní katastrofu, která následovala po bitvě na Bílé hoře, těch 27 popravených k nám hovoří i dnes jasnou řečí. O tom, že jsou důležitější věci nežli je vlastní život. O tom, že jsou i věci, za které stojí život položit.
Poslali nám přes propasti staletí jasný vzkaz : Byť na kolenou, i zemřít lze zpříma !
A je to rozhodně čestnější, nežli na kolenou trvale žít.
__________________
Pane Jiří, neozval jsem se Vám už mnoho měsíců. Už dlouho jsem Vás ničím
nepodpořil ve Vašem spravedlivém zápase se zkorumpovanou českou justicí
a policií. Omluvte mě tím, že jsem už postarší, a také tím, že nevidím,
čím bych Vám mohl přispět nějak reálně, účinně. Účinněji než třeba
přítomností při soudním jednání, kde jenom o jednoho zvyšuji počet
Vašich sympatizantů. Před chvílí jsem si vytiskl Váš článek "Poklekli,
abychom my mohli zpříma stát" z 21.t.m. (Byl jsem předevčírem při
vzpomínce na sedmadvacet popravených na Staroměstském náměstí.) Váš
článek mě velmi zaujal. Jistě jezdíte občas do Prahy. Nemohli bychom
někdy zase spolu poobědvat? Nechcete mi navrhnout den a hodinu a místo
setkání? S pozdravem J. Dus.
_________________________
Jak vidět, každý článek, ať už zkteréhokoliv soudku, si najde své čtenáře.
Pozn.red.